Zdaleka viditelná dominanta kraje se brzy stala náboženským centrem, které jako magnet přitahovalo zbožné duše a vyzývalo k putování, doslova k vystoupání vzhůru k duchovnímu cíli. Tak toto dobře vybrané místo působí i dnes, i když všechny mocenské a propagandistické cíle byly zapomenuty. Propojeni Březnice a Svaté Hory naznačuje dodnes působivá kulisa březnického portálu. Mohutná brána se sochou Marie Svatohorské a kaligraficky vyvedeným Mariiným jménem byla zakončením takzvané svaté cesty, která vedla z Březnice až sem. Brána je také důležitým symbolem.

Průchod branou do posvátného prostoru najdeme v mnoha náboženských systémech. Brána oddělující profanní prostor od posvátného má hraniční charakter a je zřetelně ženským symbolem. Stavělo se tu dlouho, téměř sto let. Na Svatou Horu proudilo od počátku neuvěřitelné množství poutníků (roku 1660 jich za jediný rok přišlo 53 708), ale i finančních prostředků potřebných k pokračování tak monumentálního díla. Jednotlivé kaple zde postavila některá města, např. Plzeň postavila kapli otočenou směrem k jejich městu, velkou kapli postavilo i Nové Město Pražské. Na stavbu přispívali bohatí jednotlivci, chudí, a dokonce i neznámý dobrodinec, jenž si nepřál být jmenován, „neb raději chce, aby jeho jméno nebylo uváděno, aby bylo zapsáno až do nebeských knih“.

Výsledkem je skutečný architektonický skvost, doplněný řadou vynikajících uměleckých děl. Chrám, stejně jako další časti posvátného areálu byl navržen italským architektem Carlem Luragem, který sem přivedl řadu italských štukatérů, sochařů a jiných uměleckých řemeslníků. Jejich práce, soustředěná na jediné místo, je galerií vrcholných projevů baroka. Italská účast je nepřehlédnutelná. To jejich zásluhou je líbezná tvář „českého baroka“.

Stavěli zde Kilián Ignác Dienzenhofer a P. I. Bayer, plastická výzdoba je dílem J. Brokofa, Quitainera a dalších, nádherné štuky zhotovil většinou S. Cereghetti. Architektura poutního místa je tak dokonalou ukázkou barokního umění, od jeho rané fáze až k rokokovému doznívání. Centrem posvátného okrsku je téměř sedm metrů vysoký oltář ze stříbra, o váze 200 kilogramů, na němž se nachází soška Panny Marie Svatohorské, černá gotická madona zhotovená z hruškového dřeva, doplněná barokní zlatou korunkou.

Původní gotická poutní madona, ta korunovaná a oblékaná do drahých šatů, kterou podle legendy vyřezal arcibiskup Arnošt z Pardubic, našla tisíce podob v lidových replikách, kdysi stojících ve venkovských chalupách.

Působivá je přísná symetričnost celého posvátného areálu, který je pojímán jako zrcadlový obraz nebeského řádu. Symetričnost a střízlivost celé architektonické koncepce, včetně majestátně antického vyzvednutí kostela na zvýšenou terasu, která nás opět donutí ještě jednou vystoupat po majestátním schodišti, je pak v přímém kontrastu s přebujelou, až vegetativní výzdobou.

Snad právě tím je demonstrováno propojeni ducha a hmoty, chaosu a řádu v jeden nedělitelný celek. Nedílnou součástí každého poutního místa jsou zázraky s ním spojené. Na Svaté Hoře u Příbrami se jich událo mnoho. Řada z nich je poněkud neuměle, ale velice realisticky vymalována na klenbách ambitů. Jsou tu pěkně seřazené, očíslované a doprovozené slovní legendou. O řadě dalších zázraků se můžeme dočíst v písemných pramenech. Kněží, jimž byla svěřena duchovni správa na Svaté Hoře, totiž všechny milosti a podivuhodná vyslyšení svědomitě zapisovali. V kronikách svatohorských jich nalezneme přes 4300. Mnohé zázraky se týkají nenadálých uzdravení a různých pomocí při
katastrofách či neštěstích.

Současné názory na zázraky jsou až radikálně odlišné. Často jsme jejich svědky a vůbec si je neuvědomíme. Patrně proto, že jsou nedílnou součástí naši existence. Krásně to řekl svatý Augustin: „Říká se obyčejně, že všecky divy jsou proti přirozenosti, ale nejsou. Neboť jak může být proti přirozeným zákonům, co z Boží vůle se děje…“

Ale zvrátit dravý proud dějin se nepodařilo ani s pomocí zázraků. Papež Klement XIV. zrušil Tovaryšstvo Ježíšovo 21. 7. 1773. Zplnomocněná komise, církevní i světská, přišla na Svatou Horu 11. října 1773 a od superiora F. Czepaniho převzala klíče od chrámu i rezidence. Byl sepsán podrobný inventář a ve čtvrtek 14. října se sloužila poslední mše na rozloučenou. Duchovni správou byli pověřeni kněží pražské arcidiecéze, později pak redemptoristé. Ale i jejich činnost tu skončila neblaze, noci 13. dubna 1950. Všechny kláštery byly násilně uzavřeny a Svatá Hora osiřela. Dokonce tu došlo k požáru. Poutní místo chátralo. Zázraky se nekonaly. Jejich přítomnost jako by ožívala jen ve vzpomínkách a stávala se minulostí. Ale co jsou to léta nejistot a mlčeni? Třeba jen pouhá příprava na další zázrak. Dne 1. března 1990 povolal arcibiskup pražský znovu redemptoristy na Svatou Horu. A tak se začala obnova posvátného místa. Trvá dodnes…