Na vrcholu kopce dnes turistům ukazují Menelekův původní palác, patrovou oválnou budovu se slaměnou střechou, vyřezávanými krovy a prkennými podlahami. Kousek odtud pramení zázračná voda - celé dny tu na ni čekají lidé se žlutými a červenými desetilitrovými kanystry. Někteří si i ustlali mezi stromky u kostelní zdi, aby byli léčivé studánce nablízku. Z hloubi eukalyptového lesa se co chvíli vyjde sehnutá postava s obrovskou otepí na zádech; vlastně naopak, vynoří se nesmírný válec větví a listí, naražený na křehká ženská záda. Váží prý metrák, někdy víc. Přesahuje o více než metr do obou stran. Aby udržely rovnováhu, nesou ženy v rukou dlouhou tyč, jako provazochodci. Aby vydržely drásání provazů zařezávajících se hluboko do kůže, drtí mezi zuby kousek dřívka. Jejich tváře jsou svraštělé bolestí, zmučené námahou. Čekají je asi dva kilometry serpentin. Slunce praží do nesmírného břemene, svah svádí ke zrychlování a ztrátě rovnováhy; je třeba neustále brzdit, patami se zarývat do rozpáleného asfaltu. Uhýbat taxíkům a autobusům, jejichž řidiči s gustem troubí na pohyblivé balíky. Stádečkům oslů, které s větvičkou v ruce ženou volní, rozjaření chlapíci. Anusiani tvrdí, že její muž pracuje za dvěma kopci na poli. Farmaření je neuživí, je třeba si přivydělávat nošením otopu. Za jeden náklad dostane dole od překupníků pět až deset birrů, tedy mezi 15 a 30 korunami. Za den stihne absolvovat tři rundy, bratru 12 kilometrů, z toho polovinu vzhůru do prudkého kopce a polovinu dolů s nákladem, nehledě na štrapác se sběrem a sekáním větví. Mladá, asi 25letá žena se stydí odpovídat a nejradši už by šla pryč. Zřejmě jí vadí, že byla přistižena, jak spí pod svým eukalyptovým údělem, opřená o zídku. Ne, nemá osla, který by to dělal za ni. Osel je nevýhodný - unese méně a spotřebuje více. Unaví se. Žena je lacinější.