Ve zbídačeném Afghánistánu je jen velmi málo zdravotnických zařízení a mnoho Afghánců jednoduše nemá šanci dostat se k lékaři - v zemi je průměrně jeden doktor na 10.000 lidí, píše agentura AP. Desítky homeopatických lékařů, jako je Širzád, nemocným nabízejí alternativu.

Na Širzádově domácí klinice ve středisku provincie Parván Čárikáru, který leží 70 kilometrů severně od Kábulu, je registrováno víc než 1800 pacientů. Ti platí vstupní poplatek odpovídající asi dvěma stům korun a odcházejí s různými kapslemi, prášky nebo jinými formami homeopatické medicíny, která je v přepočtu přijde na zhruba 400 až 600 korun měsíčně.

Návštěvníkům Širzád hrdě ukazuje album s fotografiemi pacientů před a po léčbě. Na jedné je mladá dívka s bílými skvrnami po celých nohách a na druhé tatáž usmívající se dívka s nohama, na nichž se kůže vrátila k normálu. "Děkuju bohu, že se dnes tahle nemoc (vitiligo) dá v Afghánistánu léčit," říká Širzád, který nikdy nechodil do zdravotní školy, ale o lidském těle popsal více než 800 stránek. "To můžeme říct světu - že jsme teď tuhle nemoc schopní léčit."

Doktor Kásim Sajádí, který řídí zdravotní odbor provincie Parván, je ale skeptický k tvrzení, že Širzádova léčba skutečně funguje. Afghánská vláda homeopatické lékaře nijak nereguluje, ale neformálně na ně dohlíží. Místní zdravotní úřad proto vyzval Širzáda, který jako uprchlík žil nějaký čas v Íránu, aby předložil doklady o svém lékařském vzdělání. "Nemá žádné dokumenty s výjimkou několika videonahrávek a fotografií z Íránu, na kterých je s hady a škorpiony," říká Sajádí. Širzád ale říká, že zkušenosti jeho pacientů jsou nejlepším důkazem jeho úspěchu.

Jednadvacetiletá Nilofir letěla téměř dvě hodiny z Herátu v západním Afghánistánu do Kábulu a pak jela další půl druhé hodiny, aby mohla Širzáda navštívit. Už devět let ji trápí vitiligo, které jí způsobilo bílé skvrny na rukou a kolem očí, úst a nosních dírek. "Lidé mě nenávidí, protože mám bílé skvrny na rukou," říká dívka, která prý už byla u dvaceti doktorů v Afghánistánu i Pákistánu. Ale nic nezabralo a navíc se jí na nohách objevily nové bílé skvrny. Nerada chodí na veřejnost ze strachu, že se jí budou lidé štítit. "Trápí mě to víc než cokoli jiného. Nikdo se mnou nechce jíst u jednoho stolu," říká s pláčem.

Slzy radosti naopak tečou Nazíře, čtyřiatřicetileté matce devítileté holčičky, jejíž vitiligo se den po dni zlepšuje díky návštěvám u Širzáda. Malá Kavsar už se prý necítí vyčleněná z kolektivu ostatních dětí a hraje si ve škole se spolužáky. "Poprvé jsem doktora viděla v televizi," říká Nazíra. "Jeho práce mě ohromila a teď je moje dcera v jeho péči." Předtím prý vzala Kavsar k deseti kožním specialistům, ale všichni pro ni měli jen jedinou odpověď: Nedá se nic dělat.

Odebírání jedu hadovi či štírovi je choulostivá a potenciálně nebezpečná práce, ale po více než třech desetiletích, co ji dělá, získal Širzád ke svým jedovatým tvorům blízký vztah. "Mám je rád a to je důvod, proč se o ně starám," říká Širzád, zatímco se mu kolem ruky obtáčí šedivé hadí tělo. Položí si hada na klín a vymáčkne jed z jeho tlamy. Štírům jed odebírá injekční jehlou z trnu na ocase, který se jim stáčí nad zády. Jed pak vyčistí, odstraní z něj nebezpečné látky a míchá ho s bylinkami sbíranými v horách.

Jedním z jeho pacientů je i jedenáctiletý Muhammad Šafík, který začal mít epileptické záchvaty, když spadl ze střechy domu. Chlapec oblečený v modrém tradičním afghánském šalvár kamízu byl u několika doktorů a užíval různé léky, ale jeho stav se nelepšil. Pořád měl pět až šest záchvatů denně. Ale už po dvou týdnech léčby u Širzáda může chodit a mluvit a dokáže se líp sám najíst. "To je dobré znamení," říká jeho matka Šarífa, která si přišla k Širzádovi pro další dávku léků. "Změnil nám život tím, že mého syna léčí," dodává.