Zároveň chce ukázat, že je možné pokojné soužití znepřátelených etnických a náboženských skupin. Orchestr, který se 1. října vydá na své první zahraniční hostování při Beethovenových hudebních slavnostech v Bonnu, sdružuje totiž Kurdy, Araby, křesťany, šíity i sunnity, napsala agentura DPA.

Piano i violoncello

K zakládajícím členům orchestru, který v roce 2009 s britskou pomocí dala dohromady mladá irácká pianistka, patří Tuka Džafarová. Sedmnáctiletá violoncellistka z Bagdádu v létě třikrát cestovala ke zkouškám do kurdské autonomní oblasti na severu Iráku. Muzikanti se scházejí jenom tam, protože bezpečnostní situace v tomto regionu je o hodně lepší než v jiných částech Iráku, kde číhají teroristé z Al-Káidy a šíitské milice. V Bagdádu orchestr dosud ještě nikdy nevystoupil. Jeho 43 členů ve věku od 16 do 28 let vybral na základě zaslaných videí skotský dirigent Paul MacAlindin žijící v Kolíně nad Rýnem.

V přestávkách mezi zkouškami žertuje mladá cellistka s ostatními kolegy v orchestru. Bezstarostné mládí ale vypadá jinak. "Už jako dítě jsem viděla na ulici ležet mnoho mrtvých těl, pořád neustávaly útoky," vypráví. Ve tváři má tvrdý a vážný výraz.

"Zatímco krásná umění umírala a dobří hudebníci jeden po druhém opouštěli zemi, teroristé povýšili vraždění na uměleckou formu. Vymýšleli stále nové metody zabíjení lidí. V posledních dvou letech se sice teror zase o něco zmírnil, fanatismus ale nikoliv. Vyhrožováno je dokonce i dívkám, které nosí kalhoty."

Bojí se smrti, protože je hudebnice

Když Tuka se svým nástrojem odjíždí z domu rodičů v šíitské čtvrti Salám, nechává taxi zastavit vždy přímo přede dveřmi. Spěšně pak uloží violoncello do kufru auta a urychleně nastoupí. Má totiž strach, že by ji mohli fanatici zabít, protože je hudebnice. Dokonce i někteří konzervativní příbuzní ze šíitského poutního města Karbalá se jí prý už ptali, proč "taková slušná dívka, která se modlí a nosí na hlavě šátek, dělá něco tak hříšného, jako je hudba".

Když se Tuka v roce 2006 stala členkou iráckého státního symfonického orchestru a začala hrát spolu s 50 muži, bylo jí 12 let. Nyní dostává plat. Ambiciózní cellistka sice dosud neabsolvovala víc než dva roky výuky, vedení orchestru ale v období vrcholícího teroru Al-Káidy zoufale hledá hudebníky, kteří mají dostatek odvahy objevovat se na zkouškách a vystoupeních.

Hříšné těleso

Orchestr složený z mužů a žen, který navíc ještě hraje západní klasickou hudbu, totiž považují militantní islamisté, kteří po americké invazi z roku 2003 ovládli Irák, za hříšné těleso. Tuka je připravena bojovat - nikoliv se zbraní v ruce, nýbrž tóny svého violoncella. Bojuje tak proti ignoranci a teroru i proti rezignaci, které propadla část její generace.

Mnozí mladí vzdělaní Iráčané, kteří ještě neodešli ze země, se cítí být za vlády zkorumpovaných stran a za situace téměř nedotčené arabským jarem beznadějnými ztroskotanci. Jenom Kurdové, kteří si ve své autonomní oblasti vybudovali napůl fungující stát ve státě, vedou život bez ostnatého drátu, vojenských uzávěr na silnicích a sebevražedných atentátníků. Bašdar Ahmad Sádik, který pochází z kurdského města Sulajmáníja, vyučuje finanční ekonomiku a doufá, že získá stipendium na mistrovský studijní pobyt v zahraničí. Sedmadvacetiletý cellista, který v mládežnickém orchestru sedí za Tukou, je v rozhovoru s cizinci uvolněný - na rozdíl od hudebníků z neklidných provincií Bagdád, Mosul nebo Kirkúk.