Dvakrát do roka si však v Evropské unii, ale také ve Spojených státech, Kanadě či v Rusku přizpůsobí hodiny době slunečního svitu - zavedením letního času. Podle encyklopedie je letní čas označení systémové úpravy, při které se v letních měsících nepoužívá čas daný příslušným časovým pásmem, ale čas, který je obvykle o jednu hodinu posunut dopředu. Jeho použití je však záležitostí zemí mírného pásma, kde se od sebe více liší délka dne v létě a v zimě. Zavádí se totiž především z ekonomických důvodů, protože umožňuje lidem plně využít "prodlouženého" denního světla nejen v pracovní době, ale i při aktivním odpočinku, a především snižuje zatížení energetické sítě ve večerních hodinách a tak šetří energii. Na sedm měsíců, od poslední březnové neděle do posledního víkendu v říjnu, si posunují ručičky chronometrů o hodinu dopředu ve všech státech Evropy. Výjimkou je Island, část Grónska či norské ostrovy Jan Mayen a Špicberky. Evropská unie sjednotila přechod na letní čas ve všech časových pásmech v 01:00 světového času (UTC), to znamená ve 02:00 středoevropského času (SEČ). V souvislosti s letním časem se běžně, ale nesprávně, označuje jako "zimní" čas návrat ke standardnímu času, skutečný zimní čas je však o hodinu pozadu. Takový unikát, tedy posun o hodinu dozadu proti středoevropskému času, například platil od prosince 1946 do února 1947 v Československu. O zavedení letního času v Evropské unii bylo rozhodnuto v roce 1976 pod vlivem ropného šoku z počátku 70. let. Platnou směrnici pak EU zafixovala v roce 1997 a o čtyři roky později nařízení o střídání času prodloužila na neurčito. Po Francii, která letní čas zavedla jednostranně v roce 1976, poté na stejný systém přistoupily i ostatní západoevropské země. Nejdéle (do roku 1980) vzdorovali v Německu a v Dánsku. Podobná opatření byla i na druhé straně tehdejší železné opony. Třeba Polsko obnovilo letní čas v roce 1977 (kromě válečné doby jej využívalo také v letech 1957 až 1964). K prodloužení denního světla se přidalo v roce 1981 také Rusko, které mělo již mnohé zkušenosti - poprvé tu na letní čas přešli v roce 1917. V Česku platí systém pravidelně od roku 1979 (poprvé se tu uplatnil v letech 1915 a 1916). K "času šetřícímu denní světlo" přistupují i za oceánem v Americe, kde s ním mají jako v Evropě zkušenosti již od světových válek. Federální zákon o střídání letního a zimního času, ovšem s ohledem na časová pásma, přijal Kongres v roce 1966. Letos v USA a Kanadě začal letní čas už potřetí o tři týdny dříve (8. března) než v Evropě a tak se nakrátko časový rozdíl mezi oběma kontinenty o hodinu zkrátil. Změna se ale netýká Havaje, Arizony, nejzápadnějších výběžků Aljašky či kanadské provincie Saskatchewan, kde přes léto zůstává zachován standardní čas. K normálu se tu čas vrátí 1. listopadu. Výhod letního času využívají také v Mexiku, ale i v Chile a Paraguayi, loni platil kvůli úsporám i v Argentině. Den si "prodlužují" také u protinožců na Novém Zélandu či v některých částech Austrálie. V severní Africe mají letní čas v Tunisku či v Egyptě, anebo na jihu v Namibii. Setkat se s ním lze mimo jiné i v Izraeli, Turecku či v Pákistánu. Říká se, že původcem myšlenky změny času, respektive lepšího využívání fenoménu denního světla byl Benjamin Franklin. Ale s nápadem posunout hodiny přišel až 120 let po něm londýnský stavitel William Willet. Jeho návrh z roku 1907 posunoval každou dubnovou neděli hodiny o dvacet minut dopředu a opačně se mělo postupovat v září. V praxi ovšem poprvé letní čas uzákonili v Nizozemsku v roce 1908. Ve větší míře ho pak mnohé země využívaly v obou světových válkách. Ve Velké Británii si dokonce za druhé světové války posunovali ručičky o dvě hodiny kupředu, což byl takzvaný dvojitý letní čas.