Scéna známá spíš ze středověkého hradu než z pivovaru. Jenže ležácké sklepy ukrývající se v hloubce 12 metrů pod nádvořím bývalého pivovaru v Kostelci nad Černými lesy zatím postrádají fungující elektrické osvětlení. Naposledy si tady sklepmistr elektřinou svítil v roce 1992, kdy v tancích dozrávala finální várka piva.

Muzeum pivovarnictví se v areálu bývalého pivovaru v Kostelci nad Černými lesy rozrůstá už deset let. Společnost Dej Bůh štěstí, iniciátor jeho vzniku, spolupořádá nyní i sérii přednáškových bloků na téma industriálního kulturního dědictví s názvem Jak jsem potkal fabriku. První, který se konal dnes, měl podtitul Co jsme si zbořili. O nenávratně ztracených průmyslových památkách laiky i odborníky informovali pracovníci Výzkumného centra průmyslového dědictví, regionálních památkových ústavů a muzeí.

Pivovary, sladovny a cukrovary postupně mizely

Nejde jen o zrušené pivovary a sladovny, nýbrž také o zbourané cukrovary, cihelny, komíny, sušárny lnu nebo vodní mlýny. Avšak pivovarství jako neodmyslitelná součást české kultury tvoří v celém industriálním dědictví určitou specialitu. Vztah části veřejnosti k pivu je přece jen citově zjitřenější než třeba k produktu vysokých pecí či elektráren.

Novodobý černokostelecký pivovar vznikl ve 40. letech 19. století a do dnešní podoby se formoval až do nástupu 20. století. Začátek konce přišel v 80. letech minulého století. V roce 1987 se tu uvařila poslední várka piva. Varna vychladla, ale národní podnik Středočeské pivovary až do roku 1992 využíval zdejší spilku a ležácké sklepy pro zpracování mladiny dovezené z Velkých Popovic. Definitivně provoz utichl v roce 1994, kdy se zavřela sladovna.

Pozdravem Dej Bůh štěstí! se po dlouhá staletí častovali pivovarští mistři. Společnost, která nese stejný název, získala areál pivovaru od města v roce 2011. Založili ji dva nadšenci a milovníci nejen piva, ale i historie a technologie pivovarnictví Milan Starec a Tomáš Vodochodský, přidal se Ladislav Pačes. První dva jsou nyní majiteli Černokosteleckého zájezdního pivováru, jak svůj „poklad“ staromilsky nazývají, třetí je jeho správcem.