Ve své pracovně má fotografii norského polárníka Roalda Amundsena, který před sto lety dobyl jižní pól. Nejúspěšnější český polárník Miroslav Jakeš, který došel na severní pól jako první Čech "po svých", byl na pólu více než desetkrát. Sůra zdolal severní točnu dvakrát. "Před Mirkem smekám, je největším z českých polárníků," poznamenal.

Sůra ale nechodí jen na severní pól, přešel například napříč Špicberky a v roce 1999 podnikl výpravu se svou dcerou Sandrou do Grónska. Sandra se tak ve svých devíti letech stala jedním z nejmladších českých polárníků. S malým batůžkem zdolala vzdálenost 120 kilometrů a vedení školy ji ocenilo za mimořádný sportovní výkon.

Držet se vlastních cest

Přes všechny cesty do ledových pustin Sůra s respektem vzpomíná i na výpravu na jezero Bajkal. Trénoval na ni dva roky a zhubnul při ní 10 kilogramů. Při cestě, kdy vedl k severnímu pólu bohatého klienta, naopak 1,5 kilogramu přibral. "Byla to pro mne polární dovolená," řekl s nadsázkou. Jedna zkušenost v roli průvodce mu prý stačila, příště se bude raději držet svých vlastních cest.

Severní pól je pro něj přitažlivější než pól jižní snad proto, že je nevyzpytatelný. Už jenom proto, že neleží na pevnině; gigantické ledové kry jsou neustále v pohybu a proto nemůže být označen. Sůra vzpomíná, že při letošní výpravě poprvé na severním pólu přespal. Do rána se ale tábor od pólu vzdálil o více než devět kilometrů.

Kry v některých místech vytvářejí trhliny s volnou vodou, na jiných se zase kupí na sebe. A právě tyto trhliny umožňují ledním medvědům lovit potravu. Medvědi by ale nepohrdli ani polárníkem, proto chodí na výpravy ozbrojeni. Sůra sice na medvěda nenarazil, ale v roce 2005 objevil jejich čerstvé stopy.

Ze spacího pytle...

Polárníkům nehrozí jen setkání s predátory, ohrozit je mohou i chybičky ve výstroji. Sůra vzpomněl na jednoho kolegu, který v chaosu snad kdesi na letišti ztratil polyetylénovou láhev, kterou si s sebou polárníci vozí na čurání. Nezbylo mu pak než v noci čurat do vlastní termosky na čaj. Ráno ji vypláchl trochou vody a naplnil ji čajem a to opakoval celou cestu. Nebylo možné v mrazivé noci vylézat ze spacího pytle.

Polárník si nemůže dovolit vyhodit něco, co má teplotu kolem 37 stupňů Celsia, vysvětloval Sůra. Lahvičkou s močí si vyhřívá spací pytel. Nechat ji na mrazu by ani nebylo možné, protože by do rána zmrzla a byla nepoužitelná. To je takové nahlédnutí do know-how polárníka, které získává léty zkušeností, přežití je tam na prvním místě, dodal.

Kamarádovi na památku

Kromě stravy, která je založena hlavně na tucích, si na expedici Sůra bere i lahvičku slivovice. "Bez slivovice od mého kamaráda nikdy," řekl žertem a poznamenal, že ta nikdy nezmrzne. Zbytek slivovice, která s ním letos byla na pólu, dovezl kamarádovi na památku.

Milovník severního vichru Sůra se i ženil v mrazu, přesněji v mrazírnách v Jirnech u Prahy. V hale, kde se konal obřad, byly desítky stupňů pod nulou. Jeho paní ho prý po každé výpravě čeká na letišti. Poprvé prý plakala radostí, že ho opět vidí. Podruhé už slzy chyběly. Po cestě s klientem na severní točnu, kdy dokonce přibral na váze, ho podezřívala, že si s kamarády užíval v nějakém hotelu na Špicberkách. "Ty jsi vysmátej, odpočatej, tys ani nezhubnul," řekla prý mu vyčítavě. Manželky s polárníky podle Sůry vydrží obvykle jen krátce. O té své poznamenal: "Vypadá to, že si ji nechám."