Celé norské území je impozantní a velkolepé a mnohé jeho přírodní scenerie patří v Evropě k těm nejkrásnějším a nejobdivuhodnějším, ať už jde o vnitrozemské oblasti nebo oblasti přímořské. Od Skagerraku — mohutného průlivu věčně zčeřených vod, který odděluje zemi od Dánska — se Norsko táhne daleko na sever a jako úzký pás lemuje pobřeží Atlantského oceánu, dále pak norské území pokračuje nahoru, protíná polární kruh a sahá až k pobřeží Barentsova moře a dále k severní ruské hranici. Za drsným a skalnatým přímořským břehem se rozprostírají významné horské masivy, nevlídné horské planiny, hluboká říční údolí, rozlehlé ledovce, hluboké lesy a samozřejmě i proslavené mohutné fjordy, zařezávající se hluboko do vnitrozemí.

Skutečně velkolepé jsou překrásné fjordy, za návštěvu pak stojí i rušné hlavní město Norska Oslo a rovněž historický Bergen — především toto jsou ona lákadla, která přitahují do země stále více a více turistů ze všech koutů světa, a naplňují tak pokladnu turistického průmyslu. Je škoda, že ostatní části země pak zůstávají, zcela nezaslouženě, většinou cestovatelů nepovšimnuty. Jen málokdo si plně vychutná a uvědomí divokou rozmanitost krajiny nebo půvab malých městeček a vesnic roztroušených po celé zemi. Norové jsou na svou zemi hrdí a kladou velký důraz na nekončící pečlivou výstavbu jedné z nejcivilizovanějších, nejvzdělanějších a sociálně nejtolerantnějších společností na světě. Stanovili tak hranici nezaujatého internacionálního smýšlení, jíž se ostatní evropské země teprve jen snaží přiblížit. Převážná část populace vyjadřuje silný loajální přístup ke své vlasti, na kterou jsou zcela právem skutečně hrdí, a to přinejmenším z toho důvodu, že jenom čekání na získání nezávislosti země bylo tak krušné a zdlouhavé: těžké vikinské časy vystřídala po čtyři staletí trvající nadvláda Dánů, poté přešla správa země do područí Švédů, a ti odsud odešli až v roce 1905.

A jsou to právě vikingové, jejichž příběhy a tradice zakládají hlavní historickou linii, která je tak atraktivní pro knižní zpracování i pro filmové tvůrce, kteří produkují stále další a další filmy s touto tematikou. Strašliví vikinští bojovníci, přicházející z jen těžko přístupné Skandinávie, vpadli do nic netušící a zcela nepřipravené středověké Evropy koncem osmého století. Vikingové plavící se na západ se vylodili na všech pobřežích od Shetlandských ostrovů a dokonce si troufli i do dalekého Grónska a na Newfoundland.

Rychlost asimilace do původní populace na všech místech, kde se komuny vikingů usadily, byla opravdu mimořádná a pozoruhodná — Vilém Dobyvatel, proslavený norský šlechtic, byl od svých vikinských předků vzdálen jen o několik málo generací. Na neobydlených Faerských ostrovech a na Islandu pak noví osadníci začínali od samého počátku pomalu budovat společnost, která se dále vyvíjela v duchu životního stylu charakteristického pro původní domovinu dobyvatelů. Takzvaná „éra slávy“ v Norsku skončila náhle a nečekaně: roku 1349 se u norského pobřeží vylodila anglická loď, která do země přivezla černou smrt — mor. V průběhu nadcházejících dvou let vyhladila tato krutá nemoc téměř dvě třetiny populace.

Po strašlivé morové ráně se oslabená země stala snadným cílem pro dánské nájezdníky, kteří pak ovládli celou zemi na konci čtrnáctého století a nadvládu si zde udrželi až do roku 1814. A jak už to u kolonistů chodí, Dánové sice byli poměrně vstřícní a laskaví, ale vše, co bylo označeno jako typicky „norské“ — od jazyka až po oděv, se stalo znamením primitivismu, neomalenosti a obhroublosti. V polovině devatenáctého století se na historické scéně objevují norští buržoazní nacionalisté, kteří si berou za cíl napravit stávající poměry v zemi, a postupně obnovili národní identitu a vzkřísili cítění pro národ. Tento ambiciózní čin poháněný kulturní renesancí byl veleben v dílech malířů, spisovatelů i hudebníků — motiv se objevuje zejména v dílech Muncha, Ibsena a Griega, a je patrný i v objevitelských snahách norských průzkumníků, cestovatelů a badatelů, jako byli Amundsen a Nansen. Dozvuky tehdy vzniklých nacionálních tendencí lze spatřovat dodnes. Příkladem může být vyslovený nesouhlas pro vstup do Evropské unie.

Zdroj informací:  Nakladatelství JOTA