Nepřipomíná však už "bohem zapomenutý kraj". Žije z turistů, které stále vábí romantická legenda o charismatickém zbojníkovi Nikolovi Šuhajovi.

Olbrachtovo muzeum

"Koločava má štěstí, že ji navštěvují turisté z celé Evropy. Jsou tady Slováci, Poláci nebo Němci. Má velkou popularitu a díky tomu se rozvíjí," řekl průvodce z místního Muzea Ivana Olbrachta Oles Oryščuk. Podle jeho slov se díky velkému přílivu turistů výrazně zvýšila životní úroveň i kultura místních lidí. "Koločava vzkvétá díky Olbrachtovi a jeho Šuhajovi. Byly to dvě zásadní postavy pro naši vesnici. Češi dosud hledají Nikolovy stopy v lesích," říká téměř plynnou češtinou. Nejen Šuhaj je však v současné době chloubou Koločavy. Podnikaví vesničané zřídili v obci zapadlé v horách deset muzeí, což podle místních médií je na ukrajinské poměry rekord.

Mimo Olbrachtova muzea, které vzniklo už v 80. letech minulého století, je velkým turistickým lákadlem skanzen nazvaný Stare selo (stará vesnice). Zatímco ve vesnici panuje čilý ruch, v rozsáhlém areálu se klidně pasou ovce, jsou tam staré dřevěné chaloupky s šindelovými střechami a vybavené dobovými předměty i četnická stanice s pravými uniformami. Další muzea nabízejí pohled do "české školy" z první republiky, do třídy sovětské školy s portrétem Lenina, do církevní nebo lidové školy. Zájemci o sovětskou minulost pak mohou navštívit muzeum "afghánců", tedy sovětských vojáků v Afghánistánů, mezi nimiž byli i Koločavané.

Stálé expozice

"Korunou" expozice je obrněný transportér s rudou vlajkou vystavený na střeše svérázné galerie, jež stojí přímo pod kopcem, kde je údajně pohřbený Nikola Šuhaj. Velkým lákadlem pro turisty je také hospoda s českým názvem Četnická stanice, kterou provozuje místní aktivistka Natalija Tumarecová. Na místě, kde za dob Podkarpatské Rusi ve 30. letech minulého století úřad skutečně stával, postavila podnikavá žena rozsáhlý penzion.

Zájemci o místní historii se tam mohou pohodlně ubytovat i najíst. "Lidé se scházeli k ruinám a bylo to takové turistické středisko. Nejdříve jsme vařili v kotlích a návštěvníci jedli na lavicích. Teď je to skutečná hospoda. Máme tady boršč, cmundu nebo vepřový závitek zvaný Nikolova puška," vyjmenovává místní speciality Tumarecová, která jako učitelka stála také u zrodu Olbrachtova muzea.

Dokonale zná všechna díla spisovatele, který se prý přátelil s jejím dědečkem. To ji, jak říká, přimělo také k organizování folklorních festivalů, při nichž Šuhaj je hlavním hrdinou. "Olbracht si oblíbil místní chudé, ale laskavé lidi. Líbila se mu i folklorní tradice. Navazujeme na jeho odkaz," řekla Tumarecová. Podle jejích slov Olbrachtovy reportáže a kroniky o Koločavanech vesnici pomohly už za první republiky.

"Turistická značka"

V současné době se ovšem Šuhaj stal jakousi "turistickou značkou". Po Češích, kteří sem jezdili spíše ze zvědavosti a nostalgie, objevily tuto část Ukrajiny totiž také místní cestovní kanceláře a každý rok se zde údajně vystřídá na 10.000 turistů. Na slávu zbojnického hrdiny, který se ve skutečnosti jmenoval Mykola Sjuhaj, místní obyvatele příliš nedbají.

Připomíná ho jen zapadlý kříž na místním hřbitově. Šuhajova rodina prý aktivitami spojenými s jeho jménem není nijak nadšena. "Snažili jsme se získat některé exponáty pro muzeum. Nechtějí s námi vůbec komunikovat. Myslí si, že na Šuhajově jménu vyděláváme," říká Oryščuk, který expozici věnovanou zbojníkovi zřídil také v restauraci Četnická stanice, jež patří jeho matce.

"Byl to skutečný vesničan, dezertér, který zběhl z armády. Zastřelil četníka a stal se zbojníkem. Žádný kladný hrdina to nebyl. Byl obětí sytému, vlády, státu. Olbrachta ale zaujala legenda, která kolovala mezi lidmi," vysvětluje. Původní Olbrachtovo muzeum bylo prý plné komunistické propagandy. Také jeho pomník před místní školou působí poněkud pompézně. Koločava se ale podle Tumarecové právě díky němu stala "českou Mekkou".

Škola bačů

"Těší nás, že lidem stojí za to jet takovou dálku," říká. Obec, která má kolem 8000 obyvatel, stále žije především ze zemědělství. Místní podnikatel, který se zasloužil o založení značné části muzeí, chce v obci založit školu bačů.

Její posluchači by se prý měli učit vařit jednoduché pokrmy pastevců, jako například kukuřičnou kaši s brynzou, dojit ovce a foukat na dřevěný roh zvaný trembita. Ta byla dříve využívána ke komunikaci mezi pastevci na poloninách. V současné době už i bačové mají mobilní telefony. Přestože se v Koločavě mohutně staví a staré dřevěnice nahradily solidní cihlové domy, práce je v obci málo. "Snad každý druhý vesničan si vyzkoušel práci v Česku," říká Tumarecová. Získání pracovního víza však není jednoduché. Zpravidla musejí uplatit místní "bossy", aby se ke kýženým dokladům propracovali.

Společenské rozpory

"Vydělal jsem si na stavbách v Praze a Trutnově. My tady moc práce nemáme. Řádně funguje jen škola a nemocnice," tvrdí zhruba čtyřicetiletý Jura, který se po vesnici prohání v černé octavii. Vedle koňských povozů obec brázdí limuzíny, staví se bary a restaurace a místní slečny se oblékají podle posledních módních trendů. Říčku Tereblja ovšem zahlcují odpadky a na průjezd silnicí by se místy hodil obrněný transportér.

"Lidé se 'civilizuji'. Mluví s Čechy a zvyšuje se kultura. Jezdí sem rodiny i velké turistické skupiny. Hodně českých cestovních kanceláří pracuje na Koločavu," říká Oryščuk. Místní obyvatelé by však uvítali více stálých pracovních příležitostí. "Olbracht si z nás tak trochu utahoval. Přátelil se spíš s místními Židy. Také teď jsme turistům asi pro smích. Je však dobře, že z nich alespoň něco máme," říká starší žena.

Na koločavských plotech visí nápisy s chybnou českou cedulkou "ubitovani". Žádný zbojník, který by "bohatým bral a chudým dával", se tam už nevyskytuje. Lidé se snaží vydělat, jak se dá. Tak trochu jim v tom pomáhá i divoká krása okolních polonin. Strymba, Barvinok, Darvajka, Krasna i Ruža jsou velkou turistickou atrakcí, pro jejichž zdolávání je prý v Koločavě to nejlepší zázemí.