Před několika lety jsem se vydala do Slovinska. Slovinsko je navštěvované především díky Julským Alpám, vodáci oceňují krásy smaragdové Soči, milovníci ferrat zase množství zajištěných tras. Na své si zde přijdou taktéž milovníci canyoningu [kaňoning], Slovinsko je totiž takřka canyoningovou velmocí.

Canyoning – adrenalin každým coulem.

Když jsem o této aktivitě četla poprvé, automaticky se mi vybavily kánoe. „To nepotřebuji!“ řekla jsem si a dále po významu tohoto slova nepátrala. Jakmile jsem však zjistila, o co se jedná, bylo mi jasné, že tohle opravdu potřebuji! Historie canyoningu sahá k roku 1980, kdy se začaly objevovat první asociace zaměřené na tento sport. U nás vešel do povědomí až v 90. letech minulého století.  

Budete zdolávat říční kaňony, kde voda vyhloubila podivuhodně realistické skluzavky, skákat do hlubokých tůní, pochodovat nebo plavat, v obtížnějších korytech také slaňovat vodopády či skalní stěny. Instruktoři vás navléknou do neoprenu, bot ze stejného materiálu a nezbytné přilby. Již samotný neopren byl pro mě zážitkem. Voda měla nějakých deset stupňů a pod zateplením zajímavě šplouchala a chladila.

Láká vás představa zdolávat říční kaňony a vodopády?

Instruktoři nám vše vysvětlili a každý skok či sjezd předvedli. Začali jsme pozvolna. Jeden po druhém jsme nasedali do skluzavky a nechali se unášet proudem. Nejvíc jsem se bála, když jsem se nahnula přes okraj téměř kolmé asi dvanáctimetrové skluzavky. Náš říční průvodce do mě neopomenul strčit, abych si zadek natloukla ještě více. Nepochybně jsem i křičela, ale nebylo mi to nic platné, proud mě unášel směr gravitace. Kdybych se neocitla ve vodě, nohy by se mi klepaly tak, že bych asi neudržela rovnováhu. Naopak nejvíce jsem si užila skok do hluboké tůně asi ze sedmi metrů. Je sice hezké, když vám instruktor řekne, že je dopad bezpečný, vidíte, že lidé před vámi jsou živí a zdraví, přesto vtíravý pocit: „Co když na nějaký kámen skočím zrovna já!?“ stahuje hrdlo. Nakonec jsem si skok pro velký úspěch zopakovala hned třikrát.

Našli se i tací, kteří tu či onde zpanikařili a dotyčnou překážku museli obejít. Pokud s ničím takovým nemáte zkušenosti, nikdy nevíte, jak se v dané situaci zachováte. Kdyby před námi byla úzká jeskyně, kterou bychom museli proplout, zpanikařila bych pravděpodobně já. Nic takového se ovšem nestalo a canyoning jsem si užila maximálně!

Podobnou skluzavku jsme sjížděli i my začátečníci.

Celá akce trvala asi dvě hodiny i s přípravou a „zchudla jsem“ o téměř tisíc korun. Zda je to cena adekvátní či nepřiměřená, nechám na uvážení každého z vás. Na našem území si canyoningu neužijete nikde. Nejbližší „skluzavky“ najdete v Rakousku, Slovinku či Švýcarsku.Množství kaňonů má i Španělsko a Itálie.

Pokud se poblíž nějakého takového ocitnete, nechte se vtáhnout do víru adrenalinu. Ale pro dnešek už dost slov, podívejte se na video, které bylo pořízeno přímo v kaňonu řeky Sušec, kterou jsme zdolávali my.

AUTOR: Martina Bičišťová

zdroj: Redakce