Naší první zastávkou je malý a útulný ostrůvek Ko Tao. Ale pěkně po pořádku – jak jsme se z Bangkoku na něj dostali?

Po rozhodnutí, kam naše cesty dále povedou, jsme obešli místní cestovní kanceláře a informovali se o cenách a hlavně i časech odjezdů, na menší ostrůvek Ko Tao. Prioritou pro nás byl čas odjezdu, jelikož jsme chtěli mít ještě jeden volný den v Bangkoku a zároveň nemuset platit za noc v hotelu. Zaujala nás cestovní kancelář, nacházející se kousek od ulice Khao San Road, nabízející odjezd v 18 hodin a příjezd na ostrov v 09:30. Cena dopravy byla 950 B/osoba (v ceně je doprava autobusem + rychlá loď). Tento deal se nám velmi zamlouval. Pokud sami plánujete jet v pozdější dobu, je ovšem dobré promyslet, kam uschováte vaše zavazadla, ať se nemusíte celý den plahočit pod tíhou své krosny. Většinou hotely/ubytovací zařízení mají své dané místo, kam si zavazadlo můžete uschovat. Stačí se pouze informovat.

Průvod mnichů.

Náš poslední den v Bangkoku jsme strávili opět užíváním si tohoto města! Pořád jsou zde pro nás neobjevená místa a místní lokály, které stojí za navštívení. Rozhodně zde platí, nebát se a vyzkoušet. Samozřejmě vždy jen s dobrým úmyslem a záměrem. Místní budou rádi, budou-li vám moci být nápomocni a případně nabídnout něco dobrého z místní rozmanité kuchyně.

Navenek vypadající chaos, který má svůj řád.

V 18 hodin jsme dorazili na smluvené místo, opět to bylo místo, kde jsme si lístek původně zakoupili. Krom nás zde čekalo dalších 8 lidí, kteří směřovali různě po Thajsku. Přibližně před 19 hodinou na nás „naběhl“ místní mladý Thajec, který zkontroloval naše účtenky a vydal nám jakýsi voucher. Následně nastala tradiční chaotická domluva v thajštině, kdo asi koho/kam povede, pak se už jen rozdělilo do skupin a vyšlo se, turisti pěkně v řadě za sebou, do ulic. Celkem jsme zastavovali asi tak 6x v různých cestovních kanceláří, kde se postupně nabalovali další a další turisté. Bylo poměrně zajímavé a chvilkami až komické, proplétat se po tržišti s krosnou na zádech a batůžkem vepředu, sledováním dotyčného turisty před vámi a dodržování hada, aby se nikdo ze skupiny neztratil v davu. Při dalších a dalších zastávkách, kdy nám řekli jen „stop here“, jsme se průběžně s ostatními na sebe usmívali a ujišťovali se, že nás naši průvodci skutečně zavedou k autobusu, směr naše zakoupená destinace. Když už nás bylo cca přes 40 osob, konečně jsme se dostavili do místa určení – hlavní cestovní kancelář, kde nás opět roztřídili a postupně vyvolávali, dle místa našeho cíle. My čekali do půl hodiny.

Čekala jsem cokoliv, ale i tak jsem byla vyděšená po zjištění, jakým autobusem pojedeme celých 6 hodin. Většinou, při koupi jízdenky/zájezdu, si můžete vybrat i typ autobusu, s kterým chcete jet.Autobus může být větší nebo menší na počet sedaček, tím i rozdílné pohodlí pro vás nebo rovnou můžete zvolit, pokud se v nabídce kanceláře nachází, i tzv. V.I.P. autobus, který je už opravdu luxusnější a přes noc vám poskytnou deku i menší občerstvení. Nám byl přidělen autobus, který měl prasklé sklo, nefunkční polehávací sedačku (opřete-li se, rovnou ležíte) na mém místě! Dále, kde místo opěrátka na ruce je pouze kovová tyčka, která se vám zapíchne do boku, ze stropu na nás kape voda (odkud??), na souseda během jízdy vypadává jakási lepenka, která „asi“ měla zakryt další nedostatek. Dále WC, kde stojíte pouze na tenkém plechu a přejete si, aby s vámi plech nepropadl na silnici a spousty dalších „menších“ nedostatků, které se různě objevovaly, během naší jízdy.  

Náhodně nalezený kanystr zkrotil samo-polohovací sedačku.

Věřím, že naše první setkání s tímto stylem cestování, mohlo být mnohem horší, ale toto si budu uvědomovat v momentě, kdy budeme v pořádku na místě. Co mě pobavilo snad nejvíce, byl moment, kdy si k našemu autobusu stoupli dva policajti a začali se na nás smát – ano, smát nikoliv usmívat. My jsme byli už téměř všichni naskládaní v autobuse a policajti přistoupili k našemu autobusu a začali se s ním fotit – z boku a zepředu. Říkali jsme si, zda je také pobavila prasklina na okně, které si rozhodně nešlo nevšimnout nebo zda si všimli ještě něčeho dalšího, o čem jsem už naštěstí nevěděla. Prvních pár chvil naší jízdy, jsem v hlavě přemítala různé scénáře. Pak jsem ale usoudila – nejlepší bude spánek, který sice byl dosti přerušovaný, ale byl.

Po jízdě trvající cca 3 hodiny, jsme se přesunuli k odpočívadlu. My i ostatní turisté byli rádi, že se můžeme na moment taky dostat ven, nadechnout se čerstvého vzduchu a protáhnout ztuhlé svaly. Zastavili jsme u místa, kde byla větší prodejna s potravinami a WC. Vrhli jsme se dovnitř a procházeli jsme regály plní nových dojmů z nabízených surovin. U většiny z nich jsme absolutně netušili, co jsou zač. Jen dle tvaru a barev (i když růžová či zelenkavá nejsou zrovna přírodní barvy), jsme se snažili usoudit, co se to asi v obalu skrývá a zda je to slané nebo sladké. Pár takových balíčků s čím si, jsme si zakoupili a později některé s hrůzou ochutnávali :-).

Regály s neznámým občerstvevním.

Naskakujeme zpět do autobusu a za necelé další 3 hodiny se dostáváme k místu vyložení. Ovšem prozatím nikoliv v přístavišti, ale zkrátka kde si v Thajsku ve městě. Dodávám ještě, že bylo lehce po 3 hodině ráno. Opět jsme absolutně netušili, co s námi bude, kam a kdy pojedeme. Autobus nás zde pouze vyložil, vyndal věci a odjel. Čekali jsme tak do 10 minut, než dorazil místní chlap se svou dodávkou – resp. se svým autobusem, do kterého jsme se museli všichni cestující jedoucí na Ko Tao, narvat. Asi 30 lidí se svými zavazadly, se nějak vtěsnali do otevřeného (bez oken) autobusu a posledních cca 30 minut, jsme se kodrcali směr přístav, kam jsme dorazili kolem 4 hodiny ráno.

Noční přesun buso-dodávkou do přístavu.

Utahaní, ospalí a opět netušící, co a jak bude následovat, jsme se různě rozmístili po přístavišti. Naše téměř první kroky vedly ovšem dovnitř do hlavní (a jediné) budovy, kde místní paní již měla nachystané možné věci k zakoupení na snídani (toasty, teplé nudle, sladké housky). My jsme si dali oblíbené pivo Chang a později i nudle. Spát se nedalo. Kolem půl 6 k nám přišel místní mladík a začal se všech ptát , zda znají Ko Tao a mají představu, kam chtějí jet a kde se ubytovat. Kdo nevěděl, mohl se s ním domluvit na nějakém doporučení. Mladík byl vážně příjemný a ochotný. S nikým nic konkrétního nedomlouval, jen dával určitá doporučení, což bylo fajn. Lehce po 6 hodině pro nás byl konečně připravený větší katamarán a my tak mohli vyjet do ranního a poměrně rozbouřeného moře.

Každý cestovatel potřebuje chvilku na přemýšlení.

Cesta na ostrov byla, kvůli velkým vlnám, dosti divoká a o něco málo prodloužená, ale za 3 hodiny a kus, jsme dorazili na místo určení! Ale o tom, až zas někdy příště...

AUTOR: Markéta Pokorná