Kalahari, ztracená domovina posledních Křováků

- Do světa autor: Danica Klein

VIDEO. Po patnácti letech neúprosného boje mezi Křováky San a botswanským státem se do Kalahari začíná vracet voda. Avšak tento tenký pramínek života nedokáže zvrátit exodus národa, jehož legendární pouštní civilizace se nyní zdá být minulostí.

Po roce 1997 vyhnala vláda většinu Sanů z Centrální přírodní Rezervace Kalahari (CKGR), s cílem chránit přírodní park, jenž je druhý největší na světě. Křováci se odvolali a nejprve v roce 2006 získali právo vrátit se do své domoviny, pak v roce 2011 právo vyhloubit nové vrty na vodu.

Na základě tohoto rozhodnutí začala americká nevládní organizace Vox United hloubit nové vrty v centrální části Kalahari, kam lze jen stěží proniknout bez terénních vozidel, hodiny od nejbližších měst.

Avšak tato humanitární operace, která měla uklidnit konflikt, jenž pošpinil pověst Botswany obviňované britským hnutím Survival International z etnických čistek, neoživila tradiční životní styl těchto lovců a sběračů.

Bohové musejí být šílení

Většina z nich nyní žije u rezervace v nových vesnicích, jež se podobají všem ostatním venkovským sídlištím v Botswaně, plným oslů a slepic, vybaveným školami a správními budovami, ale bez elektřiny. Dvěma hlavními problémy tu jsou nedostatek vody a pracovních míst. Pokud jde o ty, kdo žijí ještě v buši, svědčí chýše z větví v podobě iglú o tom, že se zde zachovaly formy bydlení zděděné po předcích. Avšak stereotypní představa malého Křováka oděného do sukénky, číhajícího se šípy či asagájem (kopím) na zvěř, zůstává velmi rozšířená.

Objevují se tak sice na prospektech hotelů nebo turistických kanceláří, ale žádný ze Sanů, s nímž se reportér agentury AFP v rezervaci setkal, nevypadal na to, že by láhev od kokakoly považoval za předmět seslaný od bohů, jak o tom vypráví úspěšný film z roku 1980 Bohové musejí být šílení.

V Molapu, jednom z center hnutí za osvobození Křováků v srdci rezervace, je usedlý život pravidlem a výstavka plastických kanystrů by tu zamotala hlavu každému, kdo by si myslel, že Sanové sbírají vodu do skořápek od pštrosích vajec.

Čarodějnice a duchové

Žije zde necelá desítka rodin, mají drobná hospodářství s osly, kozami, koňmi a malými políčky osetými kukuřicí. Chodí v obnošených šatech a starých sandálech vybledlých vedrem, jsou rukojmími písku a boje, který není jejich. Neloví již příliš mnoho zvěře - je to zakázáno, ale spíše žádostivě pohlížejí na obuv návštěvníků.

Jediné povyražení tu skýtá tranzistorové rádio zavěšené na solárním panelu a tabák, jemuž Sanové propadli od příchodu prvních cestovatelů a který kouří zabalený do novinového papíru nebo v kovové násadce. "Je to země našich předků," odpovídá mladá Joginah na otázku, proč žijí zde a ne ve třech nových městech, která postavila vláda. Je jí 16 let, čeká miminko a přiznává, že se jí tu nelíbí, protože tu jsou "čarodějnice a duchové".

Doba kamenná

Joginah patří k těm několika málo, kdo hovoří anglicky a připouští, že jí chybí škola, ačkoli v ní musela čelit předsudkům vůči Sanům. "Tady v buši se pracuje," prohlašuje. Bez ohledu na ušlechtilé představy o posvátné zemi a předcích prozatímní starostka obce Rebecca velmi prozaicky vysvětluje, že žít v Kalahari umožňuje nalézt vše bez vynaložení jediné puly (pula je botswanská měna) a žít v klidu. Její manžel Roy Sesana v uplynulém desetiletí procestoval svět, aby hájil právo Křováků zůstat v Kalahari.

Hranice rezervace vytyčili v roce 1961 britští kolonisté, kteří tehdy byli fascinováni potomky prvních obyvatel jižní Afriky, jejichž životní styl se podobal životu v době kamenné a byl důkladně přizpůsoben polopouštnímu prostředí a bohatý z duchovní stránky. V Molapu se vše, co zůstalo z tradičního oblečení a nástrojů, stalo předmětem obchodu a prodává se žádostivým turistům.

Recepty na rostlinné bázi jsou také zřejmě vzdálenou vzpomínkou pro mladé matky, jež reportér AFP oslovil. Porody bez lékaře a podle přírodních metod se již téměř nepraktikují.

Všechny matky jezdí do nemocnice mimo rezervaci. Jedna z nich pyšně ukazuje jizvu po císařském řezu. A pokud jde o tajemství, jak si Sanové uchovávají své bělostné zuby, Rebecca lakonicky odpovídá: "To je Colgate."

Tagy: rezervace

Zdroje: ČTK