Většinu území zabírají náhorní plošiny s drsnou travnatou stepí. V centrální části země se tyčí pohoří Changaj, z jihu sem z Číny vybíhá nehostinná poušť Gobi. V Mongolsku se nachází řada bezodtokých slaných a sladkovodních jezer. Nedotčená příroda, koně a pohostinnost jsou základními charakteristikami země. Cestování Mongolskem je však náročné. Neexistují zde silnice, existuje jen minimální infrastruktura, přírodní podmínky jsou drsné. Hlavním zdrojem obživy lidí, kteří žijí mimo jediné velké město Ulánbátar, je dodnes kočovné pastevectví.

Mongolsko bylo vždy předmětem zájmu ze strany Číny a Ruska. V roce 1911 využilo příležitosti a vyhlásilo nezávislost na Číně a v roce 1924 se stalo druhou komunistickou zemí na světě. Stalinismus však přinesl tažení proti buddhistickým klášterům, z nichž se jen málo dochovalo do současnosti. Rozpad Sovětského svazu přinesl uvolnění a demokratizaci i do této chudé země, která se však, zdá se, nových šancí poněkud neumí zhostit.

Mongolsko | zdroj: ThinkStock

Život v metropoli

Navečer rychle všichni obyvatelé Ulánbátaru zavírají okna. Teplota rychle klesá a obyvatelé tisíců gerů (mongolských jurt) kolem města právě zatopili v kamnech. Až do rána město nebude moci dýchat.

Je pozdní odpoledne a slunce rychle mizí z blankytné oblohy za blízké posvátné pohoří. Velmi rychle se ochlazuje a rtuť teploměru se z běžné zimní denní teploty -15°C vydává ještě více směrem dolů. Ulánbátar ("Rudý Bojovník") se připravuje na další mrazivou zimní noc a spolu s přibývající tmou se město rychle halí do divného šedého oblaku.

Nomádská tradice končí na předměstí

V Mongolsku žije 2,6 mil. obyvatel, z čehož třetina žije v Ulánbátaru. Oficiální statistiky udávají počet obyvatel tohoto hlavního města cca 600 tisíc, ale díky migraci venkovanů za „lepším“ životem do Města v posledních 10 letech dosáhl skutečný počet obyvatel dle střízlivých odhadů spíše k jednomu miliónu.

Tato migrace přitom není nijak regulovaná ani regulovatelná, neboť společnost založená odnepaměti na pastevectví zaručuje Mongolům možnost libovolně se přesouvat a usazovat. Navíc vzhledem k rozloze mongolských území nehraje soukromé právo na půdu takovou roli jako v „přelidněné“ Evropě. To se sice v posledních letech mění - již třeba není možné postavit si ger (mongolskou jurtu) na hlavním náměstí - ale obrovské gerové oblasti se nadále nekontrolovatelně rozrůstají.

Pohled na Ulánbátar | zdroj: ThinkStock

Ulánbátar se skládá ze starých ruských sídlišť, dále převážně nekvalitní novozástavbya tlustého prstence gerů, resp. dřevěných „domů“, rozkládajícího se kolem celého Ulánbátaru. V gerech žije obrovské množství obyvatel - počet gerů a zmíněných „budek“ dosahuje 130 000!

Přestože Mongolsko nepatří dle OSN mezi skupinu nejchudších států světa, počet lidí žijících pod hranicí chudoby (tj. 1 USD/den) zde zůstává přes značnou rozvojovou pomoc velký. Poslední oficiální údaj z roku 1998 hovoří o 36 procentech.

V chladných zimních dnech a nocích, které právě teď začínají pomalu ustupovat jaru, si obyvatelé gerového prstence vytápějí svá chudá obydlí uhlím. V Mongolsku je ho dostatek a pro chudé obyvatele je cenově nejdostupnějším zdrojem tepla. Vzhledem k obrovskému počtu gerů se však Rudý Bojovník noc co noc halí do šedého pláště štiplavého jedovatého kouře ze spalování uhlí.