Na začátku minulého roku jsem si jako každý leden představovala průběh nadcházejících prázdnin. Najednou jako bych procitla. Něco ve mně se zlomilo a konečně jsem se odhodlala splnit své cíle, o kterých jsem věděla už dávno, ale moje lenost a pohodlnost mě brzdila – cestovat, KONEČNĚ se naučit anglicky a na vlastní kůži se přesvědčit o tom, jestli je Amerika fakt jen „lejno zabalený ve zlatě“.

Výběr pro mě nebyl moc složitý, jednoznačně vyhrál post lifeguarda. Zaplatila jsem horu poplatků, zvládla kurz, koupila letenku do Washingtonu DC a jela. 

„Hi, how are you doing?“ ozývalo se na mě ze všech stran hned po příletu na letiště.  „Co jim mám na to, sakra, asi odpovědět, ať si mě nevšímaj!“ ptala jsem se slečny, která stála poblíž a mluvila mou najednou podivně a směšně znějící rodnou řečí. „Zvykej si, asi tu budeš hodně vidět,“odpověděla, usmála se a odešla.

Po pár dnech jsem si zvykla, že hubená bílá holka se světlými vlasy je opravdu trochu moc. Začalo se mi to líbit. Všude kolem milí, příjemní lidé, hlavně zástupci mužského pohlaví, kteří mě neustále a dokolečka zvali na večeři, ale ne tak nějak oplzle, jako když jde u nás v Čechách strejda Pepa z hospody a nedá si pokoj.

Jednoznačně vyhrál post lifeguarda.

Je Amerika opravdu tak cool?

Všechno má dvě strany, stejně tak Amerika. Lidé se neustále usmívají, ale usmívat se přestanou, když si na pláži zaříznete kalhotky, protože jsou puritáni. Rodiny mají velké a naleštěné domy, které ale uvnitř vypadají hůř než naše chata na Lipně, protože se rádi vychloubají. Léto v USA je horké, ale v autobuse potřebujete péřovku, protože chtějí vyšťavit klimatizaci, co se dá. Veřejnou dopravou se nikam nedostanete, protože má každý auto. iPhony a auta tam stojí pár šupů, ale za oběd zaplatíte majland, protože se přece můžete jít najíst do Mekáče za dolar. Na každém druhém okně visí vlajka, protože přece God bless America!

Konečně jsem se odhodlala splnit své cíle.

Najednou jsem si nadávala za to, že jsem tak dlouho čekala. Vždyť už je mi přes dvacet a několik studentských let mi proklouzlo pod rukama. Takže všem, co se odhodlávají tak těžce jako tenkrát já – zvedněte zadek a jeďte, fakt to stojí za to.

AUTOR: Lucie Procházková