Vánoční skřítci zvaní jólasveinar mají původ v islandském folkloru, bydlí v horách a jejich rodiči jsou hroziví trollové Grýla a Leppalúdi. Skřítci byli původně šprýmaři a zlodějíčci, kteří tropili všemožné neplechy na islandských statcích, přičemž většinou měli zájem ukrást nějaké jídlo. Podle toho také získali svá jména - Zloděj svíček, Bouchač dveřmi, Olizovač lžic. Postupem času však tito mužíčci dostali vlídnější podobu a částečně splynuli s komerčním Santa Clausem. I ostatní vánoční zvyky jsou dnes na Islandu podobné jako jinde v Evropě, včetně zdobení stromečku a rozdávání dárků na Štědrý večer. 

Také v ostatních severských zemích nosí dárky o Vánocích skřítek charakterizovaný plnovousem a velkým břichem, který je spojením Santa Clause a tradiční postavičky domácího šotka. Skřítci v Dánsku, Norsku a ve Švédsku kladou dárky na Štědrý večer pod stromek, na němž nesmí kromě svíček a dalších ozdob chybět národní vlaječky. Aby skřítek v domě nezlobil, usmiřují si ho hospodáři o Vánocích trochou rýžové kaše, kterou mu dávají do misky do stodoly. 

Dospělí i děti zase v rýžové kaši, servírované na Štědrý den skoro ve všech severských zemích, hledají ukrytou mandli. Šťastlivec, který ji najde, dostane odměnu, například marcipánové prasátko. Další chody vánočního menu se ale oblast od oblasti zásadně liší. 

Islanďané si na Štědrý večer obvykle pochutnávají na uzeném skopovém, také však třeba na mase z bělokura, jež dříve bývalo stravou chudých, ale dnes patří k drahým delikatesám. Typické jsou též zdobené vánoční placky z tenkého těsta - laufabraud. 

V Grónsku je vánoční pochoutkou kiviak, syrové maso z alky, ponechané několik měsíců "dozrát" pod kamenem zabalené do tulení kůže, a také mattak, velrybí kůže s vrstvou tuku. Někteří Norové a Švédové si zase Vánoce nedokážou představit bez lutefisk, sušené tresky máčené pro změknutí v louhu. Jinak je ale ve Švédsku typická konzervativnější grilovaná šunka, zatímco v Dánsku pečená kachna nebo husa plněná jablky a švestkami. 

Vše se zapíjí silným vánočním pivem, které se ve Skandinávii kdysi vařilo o Vánocích na každém statku. Dnes si ho lidé kupují až na výjimky v obchodech, které nabízejí široký sortiment. Pije se také glögg, obdoba českého svařeného vína s kořením, mandlemi a rozinkami. Podobně jako v Česku se peče i vánočka a cukroví, jehož by mělo být sedm druhů. Nejznámější jsou asi švédské pepparkakor, kořeněné perníčky. 

Oblasti dále za severním polárním kruhem jsou o Vánocích ponořeny nejen do měkké sněhové peřiny, ale také do věčné tmy. I proto jsou Skandinávci doslova posedlí rozsvěcením svíček, jejichž teplo a světlo kontrastuje s nevlídným počasím venku. Tma působí na většinu Seveřanů tak depresivně, že se místním firmám vyplácí uhradit svým zaměstnancům každou zimu alespoň krátkou dovolenou v jižních krajích. 

Není divu, že Seveřané o Vánocích příliš nevycházejí z domu a svátky tráví v rodinném kruhu, snad kromě návštěvy mše a zpívání koled v kostele. Pro mnohé to dnes bývá jediná příležitost za rok, kdy na pobožnost zavítají. 

Modernější tradicí je sledování pohádek v televizi. Ve Švédsku je na Štědrý den ve tři hodiny odpoledne k obrazovkám doslova přilepený celý národ. Již od šedesátých let se vysílají kreslené disneyovky, především kačer Donald. Tomu se ve Švédsku říká Kalle Anka (kačer Karlík) a jeho popularita tu narostla do větších rozměrů než v kterékoli jiné zemi na světě.