"Teď berou málo, je spousta vody a ryb je vůbec míň," utrousí, když zámek konečně povolí. Oleg nastartuje motor a vyrazí na řeku. Její majestátní krásu příliš nevnímá, řeka je pro něj hlavně zdrojem obživy stejně jako pro statisícová města na jejích březích. "Nemáme tu železnici, ani letiště. Nejlepším způsobem dopravy je řeka. Teď, když se začala ekonomika města rozvíjet a staví se domy, přiváží se většina stavebního materiálu po řece," řekl starosta stotisícového průmyslového města Něftějugansk Sergej Burov. Radnice podle něj zatím neumí využít Obu i pro turistické účely, v tom je prý potřeba udělat ještě hodně práce. Chybějící turistická infrastruktura ve městech ležících na Obu je vidět už v jejich přístavech. Moderní přístavní jeřáby v rozsáhlé obchodní části přístavu Něftějugansku kontrastují s malým nazeleno natřeným dřevěným domkem mola pro cestující. O kus dál stojí na zanedbaném břehu stan nabízející pivo a pečené šašliky. Na kusu papíru je v přístavišti vypsán jízdní řád lodí. Města na 3700 kilometrů dlouhém Obu jsou od sebe vzdálená stovky kilometrů a cestování mezi nimi trvá lodí i více než půl dne. Pouze město Chanty-Mansijsk, centrum celé oblasti, se chlubí moderní přístavní budovou. Obydlená místa spojují linky rychlých loděk "meteorů", ale i pomalejší čluny. Ob má většinu svého toku více ramen a zálivů, do některých vesnic se mělkou vodou dostanou jen určité typy plavidel. Jízdenky stojí stovky rublů, děti obvykle platí polovinu. Po celém dlouhém toku Obu a do něj se vlévajícího Irtyše je podle statistik ročně převáženo až 600.000 lidí. Podle Jurije Děrevjanika už to ale není, co bývalo. "Dřív jezdilo daleko víc lodí. Turistických parníků i pravidelných linek," vzpomíná muž s impozantní postavou, který každý den na molu v něftějuganském přístavu pomáhá s přistáváním osobních lodí. Na hlavě má čepici s nápisem Capitan a tvrdí, že velel na sovětských oceánských plavidlech. Dnes tráví většinu času vysedáváním na molu, kouřením levných cigaret a čekáním na to, až k přístavišti přirazí další loď. V dobách Sovětského svazu měli jeho občané jen malou možnost podívat se o dovolené do zahraničí, cesty po ruských veletocích bývaly oblíbenou náhradou. Ceny jízdenek tehdy neodpovídaly nákladům na plavbu, byly dotovány státem. Dnes jsou turistické parníky drahé a pronajímají se především na komerčním základě. Pravidelných linek mezi městy podél řeky ubylo, ačkoliv oblast v posledních letech bohatne především díky těžbě ropy a zemního plynu, věže s plamenem na špičce jsou při plavbě po řece často vidět na obzoru. "Pravidelně tady jezdí dneska jenom 'raketa', která vozí těžaře na službu na ropné pole. Lidí bývá kolem stovky a jezdí dvě stě kilometrů dolů po řece," vysvětlil Děrevjanik. Ob, i když na několik měsíců v roce zamrzá, dnes znamená především obchodní tepnu. V každém přístavu kotví několik nákladních lodí, další se mezi městy plaví s nejrůznějším zbožím a materiály. Rybář Oleg z osady Čeuskino ale pro velké rezavé lodě, které mu rozhoupávají člun, nemá příliš pochopení. Potřebuje nalovit dostatek ryb, aby se zásobil na zimu a pokud možno i něco prodal.