Filharmonikové vystoupili v Praze po druhé světové válce již šestkrát. Poprvé přijeli s Herbertem von Karajanem na Pražské jaro v roce 1966, podruhé se stejným dirigentem za normalizace o deset let později. Potřetí se zde představili v roce 1991, kdy byla právě v Praze zahájena tradice takzvaných Evropských koncertů orchestru (za řízení Claudia Abbada). Vrcholem Pražského jara v roce 1995 byla jejich interpretace Beethovenových symfonií. V květnu 2006 přednesli pod taktovkou Daniela Barenboima mozartovský program ve Stavovském divadle a naposledy v Praze excelovali loni v červnu, kdy uzavřeli festival Pražské jaro magickým nastudováním Šesté symfonie Gustava Mahlera za řízení britského šéfdirigenta sira Simona Rattla.

Sergej Prokofjev - Symfonie č.5 v podání Berlínských filharmoniků

Prvopočátky orchestru se datují do jara 1882, v roce 1887 se vedení ekonomicky strádajícího orchestru ujal schopný manažer Hermann Wolff. Ten přivedl prvního šéfdirigenta Hanse von Bülowa, který položil základy budoucí slávy filharmoniků. Bülowa nahradil v roce 1895 Arthur Nikisch, během jehož sedmadvacetileté éry zde působil několik let jako první houslista a koncertní mistr i budoucí slavný český dirigent Václav Talich.

Proslulost orchestru po vedením Bülowa a zejména Nikische rostla, hráči měli stejnou reputaci jako sólisté. Nový mladý šéfdirigent Wilhelm Furtwängler (od 1922) rozšířil repertoár tělesa vedle klasicistních a romantických mistrů i o soudobé skladatele. Zahraniční turné a první gramofonové nahrávky proslavily filharmonii též v mezinárodním měřítku.

Koncerty i za války

Hvězda filharmoniků trvale stoupala až do počátku 30. let, kdy k moci přišli nacisté. Do osudu orchestru fatálně zasáhla mezinárodní izolace, prorežimní vystoupení i rasová ideologie, kvůli které museli soubor opustit hudebníci židovského původu. Filharmonici hráli na sjezdech nacistické strany, na olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně či k narozeninám Adolfa Hitlera. A cestovali po světě jako vyslanci německé kultury (v březnu 1944 kupříkladu hráli ve Španělském sále v Praze). Jejich koncerty se konaly prakticky až do konce války.

Šéfdirigent Furtwängler býval později zatracován jako kolaborant a označován za "Hitlerem vydržovaného maestra". Poté ovšem vyšlo najevo, že se mnohokrát zasadil o své hudebníky i díla nežádoucích skladatelů. V roce 1945 dostal Furtwängler od amerických okupačních úřadů zákaz dirigování, ačkoliv nebyl nikdy členem nacistické strany. Na přímluvu Paula Hindemitha, Yehudi Menuhina a především své židovské sekretářky Berty Geissmarové byl ale v roce 1947 osvobozen.

Po válce bylo vše v troskách, včetně sídla orchestru. Koncerty se odehrávaly v provizorních prostorách až do dokončení nové budovy filharmonie v roce 1963. Po válce vedl orchestr sedm let původně neznámý Rumun Sergiu Celibidache, který ale filharmoniky vyvedl z poválečné izolace a vyburcoval ke skvělým výkonům na pódiu i ve studiu.

Dnes ho vede manžel Magdaleny Kožené

Nejvýznamnější období orchestru je spojeno se jménem Herberta von Karajana v letech 1954 až 1989. Díky jeho práci se dokonalé výkony staly samozřejmostí, o čemž svědčí bezpočet cenných nahrávek. Po Karajanově smrti se ujal vedení orchestru další velikán, Ital Claudio Abbado a po něm od září 2002 neméně schopný Brit sir Simon Rattle (dirigentovou partnerkou je česká operní pěvkyně Magdalena Kožená, která mu porodila dva syny).

Gustav Mahler - Symfonie č.9 v podání Berlínských filharmoniků

Orchestr si dodnes uchoval nebývalou míru vnitřní demokracie a samosprávy. Jeho členové mají velké slovo při rozhodování o programu i obsazování volných míst. Svého dirigenta vybírají hudebníci při uzavřené proceduře, která bývá žertovně přirovnávána k volbě papeže.

Hudba není luxus

Berlínští filharmonikové (do roku 2002 se orchestr nazýval Berlínská filharmonie) se angažují i mimo hudební sféru. Vyslovují se pro mírové soužití, v minulosti se otevřeně zapojili například do kampaní proti xenofobii a antisemitismu. Pod vedením Rattlea, který tvrdí, že "hudba není luxus, ale potřeba, jako vzduch, který dýcháme a voda, kterou pijeme", se orchestr začal výrazněji věnovat i propagaci tance a vážné hudby mezi mládeží.

Sólistou v orchestru byl v letech 2002-2009 český hornista Radek Baborák.