„Bafatá, Bafatá, Bafatá,“ křičel na plné kolo vyvolávač. „Vy nejedete do Bafaty?“ podivil se. „Všichni turisti tam jezdí, tak musíte i vy.“ A bylo rozhodnuto. Než se stačíte ohradit, už vás téměř dostrkají do auta. Pravdou zůstává, že práce naháněčů není vůbec jednoduchá. Musí sehnat pasažéry a těch v Africe není nikdy dost. Žádné jízdní řády tady totiž neplatí. Tady to funguje tak, že vozidlo prostě odjede, až když je zaplněné do posledního místečka. Jinak se musí čekat. Někdy se dokonce raději všichni (nebo vy, jako bohatí běloši) složí na zbývající jízdenku, aby se konečně mohlo odjet. Když už máte za sebou zkušenost, že autobus narvaný po střechu včetně koz přivázaných na střeše čeká více jak devět hodin na dva poslední lidi, se čekání stává nejen úmorným, ale i milým. Všichni se dostatečně nají na cestu, dokoupí, co potřebují, a také náležitě vychutnají autobusové nádraží. Po tolika hodinách pak už ani nemá cenu přispívat na chybějícího pasažéra. Člověk by přišel o dobrodružství: Ono zní lépe, když pak přátelům vyprávíte, že jste čekali na pasažéra devět hodin, než to, že sotva jste přišli, autobus se zaplnil a odjel. Je libo být rukojmí? Cestovat v Africe je vždy takové malé dobrodružství, nikdy nevíte, kam až dojedete a kdy. Mnozí turisté na to nemají nervy a najímají si auta. Ale ani to často nepomůže. Jakmile odjedete od šéfa, který vám auto s řidičem najal, stáváte se rukojmím řidiče. On má auto a vy to musíte respektovat. Zastaví tak, kde chce, popovídá si s každým u cesty a když se cítí unaven, jednoduše zastaví. A to pominu zastávky na modlitbu nebo aby si řidič přivydělal tím, že na další místa k vám s ledovým klidem profesionála naloží klidně i půlku vesnice včetně všech možných zvířat. V tu chvíli si už řidič jaksi nevzpomíná na skutečnost, která je jasně na vaší straně, a to, že jste to vy, kdo si auto pronajal. A pokud náhodou chcete někde zastavit, tak záleží na jeho náladě, zda uzná vaše přání jako nutné. Často ho okamžitě zamítne a zastaví si, kde se líbí naopak jemu. Pokud jste ovšem drsnější povahy, tak šoféra začíná bolet hlava nebo se cítí unaven a zaveze pasažéry do nejdražšího hotelu klidně i v poledne. Samozřejmě tam bude bydlet s vámi a vy budete platit ubytování včetně večeře, kam pozve kopu známých. Jediné rychlé probuzení nebo zájem může vzbudit pouze šustění bankovek, to probudí v Africe každého. Když se ale vydáte na cestování místní dopravou, určitě poznáte nepřeberné množství lidí, podáte si ruce s tisíci dalšími a minimálně stokrát denně se vás každý zeptá na tradiční odpovědi typu: Odkud jsi, jak se jmenuješ, kolik ti je let a poslední závěrečný rituál: Dáš mi svoji adresu? Adresa je nejcennějším artiklem, protože emigrovat chtějí všichni, od nemluvňat po staříky. A Evropská unie je tím pravým vysněným rájem, kde leží spousty peněz po ulicích a všichni čekají na emigranty z Afriky. Někdy mi to připomíná takovou hru – my toužíme poznávat exotické kraje a obdivujeme každodennost v Africe, oni zase touží po životě, který nás občas ubíjí. A tak každý hledáme cestičku, jak si splnit svůj sen. Dokonce i pěsti Jsou místa, kde aut a autobusů, tedy různě smontovaných a svařených jezdících vraků často dovezených z Evropy, jsou plná nádraží. Tady poslušně čekají cestující na svůj den, kdy se zaplní vozidlo a odjedou. Jinde naopak přijede jen jedno malé auto a lidí je tolik, že není šance dostat se dovnitř, ani kdyby jich přijelo dalších deset. V tu chvíli na scénu přicházejí ostré lokty, křik, přetahování a dokonce – pěstní souboje. Často to vypadá také zařízeno tak, že když dá někdo více peněz, někoho jiného z autobusu jednoduše vyhodí a vás usadí na jeho místo. Oni totiž poflakující se a lelkující muži fungují jako taková malá mafie a popisovaný okamžik je právě pravou štěstěnou pro jejich kapsu... Jinak to funguje v Senegalu. Na každém nádraží jsou stolečky, u kterých sedí prodavači lístků. Ty musíte navštívit jako první. Pokud zdejší zvyklosti neznáte, rádi se vás ujmou nečekaní průvodci a usadí vás dovnitř do vozidla. Sami si pro sebe ale vyberou tučnější částku, než byste zaplatili u průvodčího. Také tak trochu hra. Kdo se však umí pohybovat po afrických zemích, určitě se obejde i bez naháněčů. Až na některé okamžiky, kdy to skutečně nejde. Pamatuji si na situaci, kdy mi nebyla nic platná ani zkušenost z několika cest do Afriky. Ve městě Velingara se na přijíždějící taxík vrhla asi stovka lidí a ještě za jízdy začali přímo rvát zavazadla, každý do svého autobusu. Doslova nás vytáhli z taxíku a přetahovali se o nás, kam půjdeme. Tady už nepomůže ani hrubá síla. Nezbývá než se nechat někam zavléci a řešit situaci až pak. Ovšem nevítanou vzpomínkou jsou pak modřiny a utržený rukáv. A pak tedy to čekání Když už se podaří někam nastoupit, většinou nezbývá nic jiného než trpělivě čekat, kdy se rozhodne přijít řidič. Ten je, trochu podobně jako u najatého auta, pánem a pro něj tu všichni jsme. Většinou ještě na závěr probíhají výměny míst k sezení, protože poslední cestující, chybějící do počtu se rozhodují, jestli pojedou. Často se poslednímu nelíbí místo, které na něj zbývá. V tuto chvíli sehrává svoji roli diplomacie pomocníků řidiče. A pak už konečně nastává vytoužený okamžik odjezdu. Kdo by čekal nějaký rychlý odjezd, hluboce by se mýlil. Ono se totiž nejdříve z vybraných peněz musí natankovat, pak se jede šofér rozloučit s rodinou nebo přáteli. Ovšem drama nastává, kdy se najednou třeba jeden z cestujících rozhodne, že vystoupí a pojede třeba zítra. To už slabší povahy potřebují uklidňující tablety, obzvláště po devíti hodinách čekání. Když už se konečně dá stroj do pohybu a vyjede za město, často přichází kontrolní bod, kde čekají policisté. Vědí, že se blíží jejich bakšiš, a tak probíhá nové kolo hry o čas a obsah peněženky. Policisté mají času dost, rádi si prohlédnou doklady všech, a především milují pasy cizinců. Těch razítek a nesrozumitelných jazyků! Často bývá krásné, když úředník kouká na ruské vízum a s ledovým klidem prohodí, že vaše vízum je neplatné, protože jste vstoupili už před rokem. Dohadovat se s ním? Omyl. Ztratil by tvář před ostatními. Někdy pomůže vystoupit ven a darovat mu alespoň propisku, jindy průjezd k dalšímu bodu zajistí až dostatečný finanční obnos. Místní to mají podstatně horší. Vojáci a policisté někdy nechají vyklidit celý autobus a hledají zbraně. Ty, samozřejmě, nikdo přes kontrolní stanoviště, o kterém všichni vědí, nevozí. Ale v zavazadlech spolucestujících se přece mohou najít užitečné věci, které se hodí! Nejlepším pro místní je asi nic nevozit, pak nemají co vzít. Protože pokud pašujete něco ilegálního, dá se uplatit předem řidič a ten vás pár metrů před stanovištěm policie vysadí. Pak už stačí jen daný bod obejít a počkat si opět na autobus. Policisté jsou často líní, a tak je ani nenapadne sledovat, co se děje okolo. Kořist, která jim přijela až před nos, je dostatečná. Co třeba záclonky? Když už sedíte v přeplněném a nákladem přetíženém autobusu, nastává další nečekaný manévr řidiče. Když se vyberou peníze za jízdenky na nádraží, k řidiči se jich příliš nedostane. A tak si cestou přivydělává nabíráním dalších cestujících. Do nacpaného autobusu se ale vždycky natlačí, a tak co vypadá na první pohled jako nemožné, je reálné. Nakonec všichni sedí! Určitě se najdou ještě mezery, kam by se někdo vešel. Samotnou kapitolou jsou sami cestující. I když venku sálá slunce a je čtyřicet nad nulou, mnohým uvnitř je zima. Někdo to řeší dosti sešlou péřovou bundou, jiní naopak uzavřou všechna okna. Všichni lapají po posledním doušku vydýchaného vzduchu. Naštěstí běloši v tu chvíli mají výsadu beztrestnosti a mohou okénka opět otevřít. Ti odvážnější pasažéři, z kterých se řine pot, děkují, ostatní dělají, jako by jim to vadilo, ale přesto si docela oddychnou. V Súdánu ale nemívají místní koráby pouště s dřevěnou karoserií žádná okna. Jen záclonky. Dokud se stojí na nádraží, vůbec to nevadí, ale jak se vyjede na prašnou cestu nebo do pouště, začíná pravé peklo. Uvnitř vozidla je tolik prachu, že často nevidíte na spolucestující a samotná jízda se mění v utrpení. Samotnou kapitolou zůstává, když ani řidič nic nevidí, to pak takový autobus skotačí po hrbolech a výmolech jako splašená kráva a někdy najede i do duny. A že se náhodou převrátí? To už je na jiné vyprávění. Zvláštní suvenýry Odměnou za cestování může být seznámení se zajímavými lidmi. Občas někteří nabídnou ovoce nebo místní speciality. V Etiopii byly nejčastějším suvenýrem poměrně živé breberky. Někdy jen blechy, které během jízdy poctivě a dokonale prostřídaly různá těla, takže to skoro vypadalo, jako kdyby je někdo vozil vyvenčit na pastvu. Horším překvapením však byly štěnice. Těch se i pak těžko člověk zbavuje a musí nejlépe vyprat úplně všechno a prohlédnout snad všechny záhyby oblečení. I když je vždy otázkou, zda to má cenu, když cestovat se bude i další den. Naštěstí jsem i objevil cestující, kteří byli natřeni petrolejem a vytvářeli v autobusu docela výbušnou atmosféru. Když si člověk sedl k nim, nevítaná „zvířátka“ se začala stěhovat sama jinam. Na menších silnicích, nebo spíše horších polňačkách, jezdí už jen pickupy s korbou předělanou na převoz – takzvané matatu. Matatu je ve východní části Afriky pojmem. Do takového auta s klecí na korbě, převážně značky Toyota, se vecpe i dvacet pasažérů a na střechu další. Afričtí opraváři totiž dokáží neskutečné divy a auto staré i padesát let může s drobnými úpravami dodnes vykonávat svoji službu. S řidičem na klíně V západní a střední Africe jezdí naopak osobní auta nejčastěji francouzské výroby. Když mi v Gambii poprvé ukazovali peugeot s úložným prostorem, kam se i s řidičem vejde osm lidí, nevěřil jsem. O pár dní později v Guineji nás tam už bylo třináct a vešli jsme se všichni. Vepředu vedle řidiče tři, uprostřed pět osob, vzadu místo úložného prostoru také čtyři a poslední člověk na střeše. Řidič nakonec umístil ještě jednoho cestujícího na své místo. Byznys je byznys! On sám zaujal posed na jeho klíně a spolucestující mu řadili i šlapali střídavě na brzdu a plyn. Byla to jedna z nejúžasnějších jízd. Na zaplnění auta se čekalo pouhých pět hodin a dvě stě třicet kilometrů jsme urazili za úctyhodných třináct hodin. Prostor je v Africe opravdu vzácným pojmem. Lidí je hodně a možností málo. Třeba v Kamerunu jezdí na africké poměry poměrně luxusní autobusy. Ale první dojem často klame. Seděl jsem v autobusu, který měl poměrně komfortní sedadla po dvou. Ukázalo se, že se vejdeme tři. Když už se konečně vyrazilo, pořád mi vrtalo hlavou, proč jsou u sedadel navařené jakési vzpěry. Pochopil jsem brzy – druhá třída. Na cestě totiž začala posádka nabírat lidi a pomocníci hbitě přisunuli prkénka, která umístili na vzpěry, a hned tu bylo místo pro dalších třicet lidí. Takhle to také jde V přímořských státech si cestovatel může užít i vítanou plavbu lodí. Po řekách jezdí nezřídka jen vydlabané lodičky, ale po moři už plují různé vysloužilé škunery a velké dřevěné kánoe. Taková je často jedinou možností dopravy na mnohé ostrovy. Cesta může být poměrně dobrodružná, jako například v Guineji-Bissau. Tady mají kánoe dlouhé asi osmnáct metrů a vyplouvají i na otevřené moře. Když je oceán klidný, vypadá to hodně dobrodružně, jenže, co když se rozbouří? Jednou jsem vyplul s kamarády na jedné z kánoí na cestu dlouhou sedm hodin z ostrovů Bijagos. Už při nakládání se ukázalo, že to bude podobné jako na silnici. Loď byla prostě jen velká kánoe se žebrovím bez jakýchkoliv sedadel. Na dno se ukládal náklad, kopra, ryby v barelech i několik kozlů včetně sedmi ohromných prasat, která neklidně kvičela celou plavbu. Pak nastoupili cestující včetně posádky a už nás bylo dobrých sedmdesát. Sedělo se na okraji žebroví a před sluncem nás měla chránit natažená plachta pamatující leccos. Naštěstí byla mlha. Když se konečně podařilo nastartovat motor, loď se kymácivě vydala na svoji dlouhou plavbu. Někteří místní celou dobu drželi svoje zavazadla, i když bylo těžké udržet stabilitu na okraji lodě už samotným sezením. Později jsem pochopil jejich prozíravost, protože lodní dno bylo děravé jako řešeto. Vždy, když už byla ve vodě i kvičící prasata, přišli pomocníci kapitána a začali ji barely vylévat ven. Vcelku marná snaha. Za necelých patnáct minut byl ale dobrý půlmetr vody v kánoi znovu. Jeden z lodníků tedy začal přibíjet na podlahu jakési zbytky hadrů a pneumatik. Počínal si při tom tak zuřivě, až to vypadalo, že chce dno spíše proseknout. Někteří pasažéři se tím ale kupodivu ani nevzrušovali, naopak hráli karty a každou hru dokonale zapíjeli palmovým vínem. V mlze, která v tu chvíli pohlcovala oceán, jsem si připadal jako v říši Cháronově a kam plujeme, možná netušil ani sám kapitán. Všechno není samozřejmost Zajímavým závěrem a postřehem ze všech těchto trampot během cestování je rozdíl mezi tím, jak samozřejmě vnímáme v Evropě všechno kolem sebe. Pro mnohé lidi na světě jsou přitom tekoucí voda nebo pohodlné místo v autobuse poměrně velkým luxusem. Ostatně i já jsem se tak trochu naučil novým zvyklostem. Pořád si nemohu zvyknout na prázdná kupé ve vlaku nebo místa v autobusu. Když se v dopravním prostředku vyskytne více lidí, snažím se co nejvíce smrsknout a nabízím místo vedle sebe nic nechápajícím spolucestujícím. A to nevědí, že by se nás tam vešel minimálně dvojnásobek.