Cesty, které voní jídlem...

- Cestování autor: red

Cestování a vaření…to jsou dvě vášně Pavla Vítka a Janise Sidovského.

Dostali se kvůli nim nejednou do prekérní situace – ale zažili i nezapomenutelné chvíle okouzlení, mnohá překvapení a zajímavá setkání. Příběhy a recepty – získané i díky Pavlově zvědavosti a zvyku pronikat do zákulisí různých restaurací – které si ze světa přivážejí, přetvářejí u sebe doma v Karlštejně v reminiscence, jimiž těší nejen sebe, ale i své hosty ze světa showbyznysu. Díky Pavlovu a Janisovu zaujetí pro oba požitky mohl vzniknout originální kulinářský cestopis, s nímž se podíváte nejen do exotických zemí, ale nahlédnete i do kuchyní několika kontinentů. Součástí knihy jsou totiž recepty na pokrmy, které si Pavel s Janisem v zahraničí oblíbili. Když podle nich dnes doma vaří, vůně linoucí se zpod pokliček vyvolávají vzpomínky na strach ze žraloka na Maledivách, mořskou bouři, při které šlo o život, nebo třeba nebezpečné chvíle v thajské džungli... Kniha také přináší intimní pohled do soukromí známého a oblíbeného páru i historky, které Pavel s Janisem na cestách zažili s kolegy z prostředí populární hudby či s osobnostmi z politiky. Ukázka z knihy: Asi každý ví, že Janis je po tatínkovi poloviční Řek. Přesto se do Řecka poprvé podíval až s Pavlem. K setkání s Řeckem došlo cestou na Santorini v krétském Héraklionu, kde dvojice přespala před ranním naloděním na trajekt. „Bydleli jsme v nejhořejším patře hotelu,“ vzpomíná Pavel, „a překvapilo mě, že v sedm už byla tma. Pak ale propukl typický řecký noční život: tisíce motocyklů, randící omladina, plné ulice lidí – nikdy jsem nic takového neviděl. Ještě před hodinou vylidněné ulice byly najednou tak plné, že se jimi nedalo projít. Kolem začala vonět jídla, lidé křičeli, bavili se… Chodili jsme tím ruchem a já si připadal jako ve filmovém ateliéru. Nakonec jsme zašli na molo a vypili tam láhev výborného vína. Druhý den ráno jsme měli být v devět na molu a odplout na Santorini. V devět – ale řeckého času. Takže o hodinu dřív, než jsme měli na svých hodinkách! Hodiny jsme pak seděli na molu v perném slunci se dvěma obrovskými krosnami…“ „…to jsme byli ještě trochu mladí, tak jsme jeli s krosnami…“ „…a marně čekali na loď v devět. Když v jednu konečně dorazila další, byli jsme úplně dehydrovaní a nejspíš jsme měli trochu úpal.“ „Pluli jsme a Pavel spal na zádi, dokud jsem ho nedaleko Santorini neprobudil, aby se podíval na delfíny skákající kolem lodi. Pak už následoval impozantní příjezd na Santorini s výhledem na vysoká skaliska, na kterých stojí hlavní město Thera (Fíra) s malinkými barevnými domečky zdobenými balkonky.“ „Říká se, že Santorini je bývalá Atlantida a že následkem výbuchu na Santorini spadl palác Knóssos na Krétě. Příjezd je skutečně nádherný, Santorini se považuje za ztělesnění řeckých ostrovů. Probudil jsem se a ještě rozespalý viděl tu nádheru. Pamatuju se, že v té chvíli jsem byl strašně šťastný.“ První chvíle se staly pro Janise zkouškou ohněm: neměli zajištěný hotel. „Když vystoupíte na Santorini z lodě, seběhne se spousta náhončích hoteliérů a nabízejí ubytování. Protože Pavel se jako správná Váha nemohl rozhodnout z těch asi dvou set nabídek, tak jsme stáli, stáli – až jsme zůstali na molu sami, zatímco všichni ostatní už se odjeli ubytovat. Další trajekt, který znovu přivábí náhončí, měl přijet až druhý den. Vypadalo to, že příštích 24 hodin strávíme na molu.“ „Vážně jsem se nemohl rozhodnout,“ brání se Pavel. „Všichni měli na krku leporela s fotografiemi hotelů a penzionů: v jednom měli bazén, v jiném mě lákalo zase něco jiného…“ „A já jsem z toho byl naprosto na prášky! Co budeme dělat?“ „Tak dobře, Janisi, povídám, možná jsem váhal trošku déle, tak tady prostě přespíme a zítra uvidíme. Při vidině noci někde pod širákem Janisovi přibylo několik dalších šedých vlasů. Nakonec jsme ale šli do nejbližší kafetérie, dali se tam do řeči s místními a byl z toho super penzion s bazénem, abych mohl ráno nalačno plavat, k čemuž nutím na dovolených i Janise.“ „Každé ráno ve všech hotelích musíme jít před snídaní i do ledového bazénu a já musím plavat. Pavel mě kontroluje, pokud to v té rychlosti stihne, protože dělá jeden bazén za druhým. Teprve potom se jde na snídani. Takže zatímco někteří lidé si na dovolené užijí a přivezou si nějaké to kilo navíc, já odjíždím vytrénovaný a vycepovaný s hladovými dírami na břiše. Vstáváme ráno brzo, podstatně dřív než doma, a den začínáme v bazénu.“ „A nakonec jsi vždycky rád, že si protáhneš tělo.“ „Hotel, který jsme na Santorini našli v kafetérii, neměl klimatizaci; v roce 1993 ještě nebyla tak obvyklá. Spali jsme tedy buď se zavřenými dveřmi a v pokoji bylo jako v prádelně, nebo jsme měli otevřeno a dovnitř nalétaly mraky komárů. To byl jediný nedostatek hotelu. A protože pobyt nebyl s jídlem, jezdil Pavel každé ráno na motorce pro výborné koblihy k snídani.“ „Koblihy z odpalovaného těsta se smažily v olivovém oleji, který z nich kapal, ještě když jsme je jedli. Kupoval jsem k nim husté německé kakao, to se u nás tehdy ještě neprodávalo. Sedli jsme si na terásku, jedli koblihy a pili tohle výborné kakao.“ „Ale předtím jsme si zaplavali, že…“ „Koupat jsme se jezdili na motorce do kamenitých zákoutí mimo pláže, kde jsme byli celý den úplně sami, šnorchlovali, opalovali se a prostě si užívali.“ „Úplně nejlepší však byly večery, kdy jsme chodili po kolonádě a vybírali si restauraci podle vůně…“ „…a taky podle ceny…“ „…a taky podle toho, kolik to tam stojí,“ připouští Janis. „Mě tyhle věci nikdy moc nezajímají… Vybírali jsme, co si dáme k večeři. Na Santorini jsme se naučili pít retsinu, kterou prodávali na večerním trhu staří Řekové z hor.“ „Předtím ale seděli celý den u silnice vedoucí k moři a nasávali, takže večer už byli dobře naložení.“ „Kupovali jsme ji od nich a pak ji také popíjeli na pláži,“ vzpomíná Janis. „Každý večer jsme zkoušeli jinou restauraci, což už nám na dovolených zůstalo. Největší radost jsem měl, když se podařilo sehnat dobré jídlo za slušnou cenu. Na Santorini jsem poprvé jedl tzaziki a červenou cibuli. Okamžitě jsem si tam zamiloval olivy. Zjistil jsem a dodnes jsem o tom přesvědčený, že řecký a vůbec středomořský způsob stravování je nejzdravější, protože základem je zelenina, olivový olej a ryby.“