Přestože v posledních letech do země přijíždí stále více skupinových zájezdů a rozvoj masové turistiky je velmi citelný, přímořská letoviska si většinou dokázala podržet svůj malebný ráz a výstavba nových komplexů je držena v přijatelných mezích. Stále zde můžete najít dostatek klidných, takřka zcela odlehlých ostrovů, tiché zátoky a rybářské vesnice plné kamenných domů s různobarevnými okenicemi, kde si budete připadat, jako byste se vydali na cestu časem někam na počátek minulého století. Chorvatsko má právem pověst jedné z nejzachovalejších oblastí Jižní Evropy. To ale zdaleka není vše: zájemci o historii se mohou těšit na množství památek připomínajících dobu římského osídlení a všechna následující období mnohdy velmi pohnutých dějin. Mnohá chorvatská pobřežní města jsou doslova živoucí připomínkou významných změn, pokladnicí středomořské kultury nesoucí stopy mnoha různých vlivů. Ve vnitrozemí na vás čekají rozlehlé hory ozdobené nádhernými jezery a třeba také vyhlášené mokřady s množstvím vodního ptactva, které zaujmou všechny milovníky přírody. Chorvatsko urazilo od počátku devadesátých let velký kus cesty. Během pěti let se vypořádalo s pádem komunismu, přestálo zápas o svou národní svrchovanost a se zbraní v ruce si zajistilo nezávislost, což je i v rušných evropských dějinách věc zcela výjimečná. V současné době je opět optimisticky působící, vstřícnou a bezpečnou zemí, plnou příjemných lidí, z nichž na první pohled vyzařuje sebevědomí a hrdost na svou mladou demokracii. Životní styl a kultura zdejších obyvatel nejsou snadno uchopitelné, což bezpochyby souvisí se zeměpisnou polohou země, která se vždy nacházela v místech, kde se stýká a sváří střízlivý středoevropský smysl pro pořádek a povinnost s jižní bezprostředností, temperamentem a chutí užívat si života a všech dobrých věcí, které přináší — výsledkem je nezaměnitelná směsice vlivů, která dodává Chorvatsku onu zvláštní, pozoruhodně lákavou chuť. I zde je ale třeba pokračovat: Chorvatsko se tradičně nachází na jednom z velkých předělů evropské civilizace, na hranici mezi katolickou střední Evropou na jedné straně a islámem a pravoslavným křesťanstvím na straně druhé. Ačkoli Chorvaté sami sebe odedávna vnímají jako západní národ a vždy se vymezovali vůči jižním Slovanům, s nimiž sdíleli společný osud v bývalé federativní Jugoslávii, pozorný turista si záhy povšimne mnoha styčných bodů, typických pro balkánskou kulturu — výrazně patriarchálních vztahů, nepřehlédnutelné pohostinnosti k cizincům a třeba také záliby v grilovaných jídlech. To vše jsou rysy národní povahy, s nimiž se setkáte na mnoha dalších místech po celé jihovýchodní Evropě, z čehož není obtížné usoudit, že vztahy Chorvatů ke svým sousedům jsou daleko složitější, než si zdejší lidé chtějí připustit. To, že jsou Chorvaté v těchto otázkách tak citliví, samozřejmě souvisí s jejich dlouhodobě nesnadnými vztahy se Srby, kteří se do jihovýchodní Evropy dostali přibližně ve stejnou dobu, zhruba před patnácti sty lety, a jejichž jazyk se od chorvatštiny příliš neliší. Historické události obě společnosti rozdělily jak psychologicky, tak kulturně, přestože Chorvaté i Srbové na mnoha místech žili bok po boku — právě silné promísení obou skupin (v Chorvatsku i Bosně a Hercegovině) je jedním z hlavních důvodů, proč byl rozpad Jugoslávie tak nesnadný, mnohdy tragicky bolestivý. Přes hrozivé události devadesátých let osudy Chorvatů a Srbů jsou nadále propojeny: v Chorvatsku dodnes žije početná menšinová populace Srbů a zdejší vláda se snaží (alespoň to deklaruje) přilákat další skupiny, které ze země prchly v roce 1995 před postupující chorvatskou armádou. Kromě oživování válkou poničených oblastí a jejich nového osídlování chorvatskými i srbskými utečenci má Chorvatsko i řadu dalších, neméně tíživých problémů, z nichž mnohé jsou dětské nemoci, kterými si prošly všechny tak zvaně postkomunistické země: především je to rozpad těžkého průmyslu se zastaralou výrobou a s ním související vysoká nezaměstnanost, ale také nízké mzdy znehodnocované počáteční vysokou inflací a vznik nové podnikatelské a manažerské vrstvy nevzdělaných dobrodruhů, kteří do křehkého ekonomického a následně i politického systému vnášejí korupční metody. Před válkou z devadesátých let byl cestovní ruch největším zdrojem příjmů, takže se není co divit, že místní obyvatelé s velkou úlevou sledují a aktivně vítají návrat zahraniční turistů. Na rozdíl od svých východoevropských sousedů a bývalých spojenců z východního bloku se nacionalisticky zaměřené Chorvatsko dlouho zdráhalo ve větší míře přijmout západní pomoc a investice; situace se začala měnit teprve po volbách z ledna 2000, kdy národovecká, protizápadně orientovaná vláda přišla o moc. Od té doby se Chorvatsko rychle vrací do širokého společenství evropských demokracií a s nadějí hledí ke konci stávajícího desetiletí, kdy by se konečně mělo stát členem Evropské unie.