Každý víkend se tisíce Číňanů přiženou do lyžařské vesničky Nan-šan vybudované kousek od Pekingu pro stále zámožnější městské obyvatele, kteří v posledních letech našli v tomhle nákladném sportu velké zalíbení. "Před deseti lety umělo v Číně lyžovat jen 500 lidí a všichni to byli profesionální atleti," říká Lu Ťien, ekonom, který vystudoval na Oxfordu, a zakladatel lyžařského střediska Nan-šan. Inspiraci načerpal při návštěvě amerického lyžařského ráje Vail v Coloradu. "Letos zavítá do lyžařských středisek asi pět milionů Číňanů. Dalo by se říci, že to reprezentuje novou Čínu." V zemi je teď více než 200 lyžařských center - před deseti lety neexistovalo ani jediné. V prvním zahájil Lu provoz v roce 1995 v provincii Chej-lung-ťiang na dálném severovýchodě země. Ale zatímco Chej-lung-ťiang má sníh, Peking má peníze, a tak otevřel v roce 2001 Nan-šan, kde sněžná děla chrlí sníh, na který je příroda často skoupá. "Cítil jsem, že Číně takovéhle zařízení chybí," vysvětluje. "A tak jsem přečetl spoustu knih o tom, jak vybudovat lyžařské centrum." Zábava pro celou rodinu Zimovisko je poutavou bělostnou oázou mezi vyprahlými hnědými kopci. Učitel Čang sem přijel s manželkou z domovského města ve střední Číně, aby navštívili dceru a jejího manžela, kteří žijí v Pekingu. "Já sám se neodvážím stoupnout si na lyže, protože se bojím pádu," vysvětluje Čang, jehož úkolem v těchto dnech je opatrovat všechny rodinné fotoaparáty a hlídat klíče od uzamykatelných skříněk. "Zatímco děti lyžují, my s manželkou si vyjedeme sedačkovou lanovkou, užijeme si čerstvého vzduchu a pokocháme se krajinou," líčí. "Tohle je něco, co můžeme dělat všichni společně." Čtyřhodinový skipas plus půjčovné za vybavení stojí v Nan-šanu 200 jüanů (asi 545 korun), což je více než týdenní mzda průměrného úředníka. Je to hodně dokonce i pro inženýry či burzovní makléře, kteří také brázdí zdejší svahy. Protože málokdo v Číně má lyžařské oblečení, půjčují v středisku kromě lyží a hůlek také sportovní bundy s kapucou. A tak jsou tu téměř všichni oblečeni do stejné nachové barvy – což je jakási ozvěna desetiletí, po která byly masy oblečeny do naprosto stejných fádně zelených maoistických kazajek a látkových čepic. A protože Čína je zemí náruživých kuřáků, muži se spouštějí ze svahu s cigaretou mezi rty. Lyžařům možná chybí zkušenosti, nikoliv však nadšení. "Můj syn dobře bruslí, tak jsem si myslel, že by mu mohlo jít i lyžování," podotýká Chuang Čchun, který s sebou vzal také synovce. "Kluci byli vzrušením celí bez sebe, ale odmítli lekce v lyžování. Já řekl, že bychom měli prozkoumat situaci, ale oni na to, že ne, že chtějí rovnou na svah." Jeho synovec, jedenáctiletý Čao Chcung-lung, nemá moc času si povídat. "Napoprvé jsem sebou praštil, ale pak už ani jednou," chvástá se. "Je to moc zábavné," dodává a pak už zase sviští ze svahu, aby dohnal bratrance. Lyžařské středisko slibuje velké zisky Zakladatel Nan-šanu Lu Ťien zbohatl počátkem 90. let na obchodování s termínovými kontrakty na komodity v Chicagu pro čínskou státní společnost. Vycítil prý, že jeho vlast bude díky sílící ekonomice následovat příkladu sousední Jižní Koreje a lyžování začne nabývat na popularitě. Největším přínosem pro rozmach tohoto rekreačního sportu byl ale přechod z šestidenního pracovního týdne na pětidenní v roce 1995. "Zčista jasna všichni měli dvoudenní víkend," vypráví. "Dva volné dny! A nic na práci!" Lu Ťien, stejně jako mnozí jiní čínští podnikatelé, si vypůjčil kapitál od příbuzných a přátel, mezi nimiž byli další Číňané, kteří vystudovali v Británii na oxfordské nebo cambridgeské univerzitě. Je také členem komunistické strany, což v Číně přináší vliv, který může drobnému podnikateli pomoci. Vybudování lyžařského střediska Nan-šan přišlo na 50 milionů jüanů (135,2 milionu korun) a podle Lua vynáší. A on už má další velké plány. Až si lidé zvyknou trávit na lyžích delší dovolenou, místo toho, aby si kupovali jen dvou nebo čtyřhodinové skipasy, chtěl by otevřít motely a vily k pronajmutí. "Mým cílem je stvořit další Vail," zasní se.