„Z vysoké terasy jsem dlouho pozoroval bílé vody stambulských světel a perlový náhrdelník nového mostu na šíji černé vody. Byl tmavý večer a já jsem se znovu ponořil do té dřívější nekonečné melancholie, která dolehne v istanbulském večeru vždy, když člověk opustí hlavní ulici a její ruch mu utichne v uších. Světla lodí a malých lodiček plula po vodě Zlatého rohu a zdálky se ozývalo chraplavé, teskné houkání parníku. Vrátil jsem se do hotelu tak unavený a smutný, že jsem nedokázal pochopit, co vlastně mě, osamělého cizince, přilákalo do tak daleké cizí země, jejímuž jazyku nerozumím.“