Řada exponátů z Británie, Německa, Rakouska, Ruska či skandinávských zemí je v zahraničí poprvé. Naopak návštěvníky možná překvapí, že žádný z představených vzácných oděvů nepochází přímo z francouzského dvora, a to z toho důvodu, že se s největší pravděpodobností nedochoval. Kostýmy, jež jsou kvůli ochraně před světlem vystaveny v zatemněných místnostech a na které svítí jen diody, jsou rozděleny do několika sekcí hlavně podle slavnostních příležitostí, při kterých byly nošeny. Návštěvníci tak mají možnost v poněkud ponuré atmosféře, jako z katakomb, vidět, co si který panovník vzal na korunovaci nebo na svatbu, a to vlastní nebo pak svých dětí. Představeny jsou i nejrůznější doplňky od šperků, broží až po vějíře, většinou graficky znázorněné. Mezi exponáty nechybí například korunovační oblek z červeného sametu doplněný hermelínem a s vlečkou dlouhou 478 centimetrů, který měl na sobě anglický král Jiří III. v roce 1761. Pozornosti neuniknou také světlé šaty vyzdobené pavími péry, které podle legendy mohla nosit francouzská královna Marie Antoinetta, a to asi ještě v době, kdy žila na rakouském dvoře. Stranou nezůstává ani stříbrem a zlatem hojně posetý svatební úbor švédského krále Gustava III. a Sofie Magdalény. Na mnohých z nich je patrný vliv oblékání francouzského krále Ludvíka XIV., jehož oblečení návštěvníci výstavy mohou vidět pouze na vybraných obrazech, které jsou součástí výstavy. Takzvaný "král slunce" dbal na co nejoslnivější eleganci, kterou chtěli ostatní monarchové překonat, nebo se jí přinejmenším vyrovnat. Byl to Ludvík XIV., který chtěl být poznán již zdáli, a přišel proto například s nápadem bílých pánských polobotek s vysokými podpatky a červenou podrážkou, jejichž drážďanská verze je nyní ve Versailles k vidění. Král udal ovšem hlavně ráz nošení obleku, který se pak udržel po staletí až do současnosti, a to kombinaci saka s vestou a kalhot. Za to, že se oblečení francouzských králů a královen nedochovalo, může tehdejší zvyk po určitém čase ho věnovat svým věrným služebníkům. Ti je pak za slušnou sumu odprodali pařížským překupníkům. Pokud se něco někdy uchovalo v soukromých rukách, pak dílo zkázy dokonala bouřlivá francouzská revoluce. Evropští velmožové si nechávali šít rovnou francouzskými krejčími, jak dosvědčuje bohatě zdobený kostým bavorského krále korunovaného na římského císaře. Traduje se, že cizí velvyslanci měli ve Francii za úkol se věnovat nejen diplomatickým povinnostem, ale shánět pro svoje pány z jiných dvorů kostýmy podle nejnovější módy. K oděvům vyhlášených krejčovských salonů se mohli dostat i jinak: třeba dánský král Christian VII. získal lovecké oblečení od francouzského krále Ludvíka XV. darem. Zvláštní místo je věnováno šatům s turnýrami (honzíky) dvorních dam, které se ukazovaly na plesech nebo v královských zahradách. Na dámské róby bylo zapotřebí v průměru 25 metrů látky, aby jí bylo dost na nabírané modely. Paní s vlečkami patřily již mezi ty významnější, a čím delší vlečka, tím větší váženost dámy nebo přinejmenším jejího manžela ve službách krále. Bylo ostatně ve zvyku dvorské šlechty se hluboce zadlužovat nejen kvůli společenským hrám, v nichž se, jak bylo zvykem, hrálo o velké peníze, ale právě i kvůli tomu, aby se co nejčastěji oblékala do stále nových modelů, s nimiž mohla oslňovat své okolí. Hýření, za které pak padaly hlavy pod gilotinou, podotýkají někteří skalní republikáni. Po skončení výstavy 28. června budou oděvy v zájmu jejich zachování v dobrém stavu opět uloženy do trezoru. Z něho se dostanou na diodové světlo nejdříve v roce 2012, protože platí, že za každý měsíc v expozici je "ordinován" celý udržovací rok v temnotě.