Vzájemné propojení posvátných míst jako by na první pohled neexistovalo, ale všechna tato výjimečná místa dokládají naši pradávnou touhu po spojení vlastního ducha se silami nebes a země, touhu po intimním kontaktu s bohy nebo po prostém spojení s přírodními silami, v nichž se bohové ukrývali.

Velice často jsou posvátná místa spojovaná se zázraky, tedy čímsi, co rozum nevysvětlí, ale srdce si to o to víc žádá. To, že se zázraky dějí, vždy člověka naplňovalo odvahou žít a přežít i ty nejtěžší časy. Posvátná místa tedy sloužila tomu, aby se na nich pokorně o zázrak požádalo. Taková místa mají různou podobu. Někdy stačilo jen pár vztyčených kamenů, jindy musel být vybudován chrám. Nad Příbramí, přímo nad hornickým městem, byl postaven pozoruhodný poutní kostel. Korunoval horu nad místem, které kilometry svých štol proniklo do podzemního světa. Svatá Hora se stala hranici mezi dvěma světy, mezi tím nahoře a tím dole.

K mnoha poutním místům se musí vystoupit po pracně vybudovaném schodišti. Skutečné stoupání souvisí se stupňující se exaltací ducha. K posvátnému chrámu Nefritového císaře, stojícímu na nejposvátnější hoře Činy, vede několik tisíc schodů, na poutní cestě „sacro speco“ v Subiaku jich je jen pár set a k příbramské Svaté Hoře vede kryté schodiště dlouhé 450 metrů. Svaté schody byly postavené již v roce 1658, ale v letech 1727–1728 byly upraveny samotným K. I. Dienzenhoferem. Po těchto schodech stoupali znavení poutníci, byla to poslední námaha před cílem. Ozýval se tu zpěv a modlitby. Uzavřené schodiště se otevřelo až před chrámem. Vyšlo se ze stínu do ozářeného světa, do nádhery tvarů, odlesků zlata a iluzivních maleb popisujících zázraky.

Ale vraťme se do historie nám známé. Na vršku nad Příbramí stála ve středověku, v dobách prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, prostá gotická kaple. Již tehdy se tu stávaly zázraky. Počátek budování jednoho z nejznámějších poutních míst ve střední Evropě je spojen s jezuity. Všechno začalo nedaleko Svaté Hory, v Březnici. Přibík Jeníšek z Újezda, mimochodem hlavní aktér popravy českých pánů na Staroměstském náměstí, tu založil jezuitskou kolej sv. Ignáce. Březnice se tak stala centrem mariánské tradice, zejména s důvěrným vztahem k „naší Paní“. Matka boží se stala ochránkyní a doslova mateřskou bohyní, jaké známe ze starověku a pravěku. Úcta k ní byla spojena s přírodou, a tak se Marii zasvěcená místa přesunula nejen do chrámů, ale i na hory, do polí, ke studánkám, a dokonce i ke kamenům. Její obrazy se zavěšovaly v lesích na stromy, její podobou byly označeny prastaré lípy. Putování k poutním mariánským místům po tisíciletích propojilo posvátnost s krajinou. To byl velice důležitý zvrat, který si dnes příliš neuvědomujeme. Není tedy divu, že se Přibík Jeníšek z Újezda, jeho žena Ludmila Kateřina a představený jezuitů Jiří Ferus rozhodli přivést členy Tovaryšstva Ježíšova na příbramskou Svatou Horu a vybudovat na kopci nad městem neobvyklé poutní místo a jezuitskou rezidenci.