Posádka k snědku

Nejvíc jich sice zamířilo do již předtím vyhlášených destinací, Dominikánské republiky, či Jamajky, ale vlnu zájmu pocítily i neznámé Grenadiny, miniaturní stát (má jen 389 km²) skládající se z dvaatřiceti (ale jen dvanácti obydlených) ostrůvků. Z letadla vypadají tak trochu jako velké kameny, které příroda či bůh ledabyle rozhodily do moře. Před objevením Kryštofem Kolumbem (1498) byly osídleny divokými kmeny Karibů, podle nichž se dnes celé oblast jmenuje. Ti - na rozdíl od jiných civilizací, které bílé tváře kvůli různým proroctvím či ze zvědavosti vpustili na své území, čehož pak navždy a trpce litovali - ho velice agresivně bránili, v roce 1596 například zajali a poté i pro výstrahu snědli celou posádku francouzské lodi!

I přes masivní odpor však kolonizace pokračovala a na ty ostrůvky, u nichž přírodní podmínky alespoň trochu umožňovaly osídlení, se čím dál častěji dostávali afričtí otroci, trosečníci, uprchlíci před zákonem a právě z této pestré směsice se rekrutuje i značná část současné populace. Jak bylo v těch dobách obvyklé, o vládu soupeřily dvě největší koloniální mocnosti - Francie a Velká Británie. Ta byla úspěšnější a svůj vliv si udržela i po získání nezávislosti (1983). V  čele exekutivy zůstala anglická královna zastoupená generálním guvernérem, i metropole Grenadin se stále jmenuje Kingstown - zřejmě se název nemění podle pohlaví vládnoucího panovníka. Žije v ní přibližně tolik obyvatel jako v Chebu, tomu se ostatně trochu podobá i množstvím  tržišť - ne však asijských -  i když sortimentem od sebe zase až tak moc neliší…

Setkání v přístavu

Historických budov i památek zde příliš mnoho není, jediný vhodný materiál, korálový vápenec, se totiž musel pracně vylamovat ze skalních útesů. Navíc stavitelé věděli, že četné nájezdy bukanýrů město vždy zpustoší, tak se moc nesnažili. „Chcete poznat co nejvíc?“ oslovuje nás v přístavu odhadem třináctiletý sympatický kluk a pokračuje: „Pronajměte si naši loď, zaplatíte jen 100 $ denně, jsme nejlacinější“. Shodli jsme se, že taková částka za trochu povyražení stojí. Plavidlo sice mělo nejlepší léta evidentně dávno za sebou, nicméně kapitán byl stejně jako jeho syn velmi srdečný a slíbil rukoudáním, že o naše blaho bude náležitě postaráno.

Rozhodl i fakt, že na obstarožní jachtě můžeme víc využít fantazii a představovat si, jak brázdíme oceány jako náš vzor Jack Sparow a vyhlížíme nepřátele. Navíc klidná hladina připomínala rybník, což jsme kvitovali s povděkem. Na otevřeném moři to už sice bylo poněkud jiné, nicméně i tam vítr čechral vlny jen do výšky přijatelné pro žaludky suchozemských červů…

Létající ryba

Zatím, co otec svírá pevnou rukou kormidlo, syn s „netypicky britským“ jménem John s námi konverzuje dobrou angličtinou - je úředním jazykem, další výhoda. „Ukážeme vám co nejvíc, budete spokojení, známe místa, kam kromě místních nikdo nejezdí. Jo a budu vařit, umím to dobře, odmala pomáhám strejdovi v restauraci“, slibuje poté, co opouštíme Kingstown i celý ostrov Svatý Vincenc (zabírá 90 % rozlohy Grenadin) a míříme vstříc - jak aspoň doufáme - nevšedním zážitkům.

První nabízenou zastávku v prominentní destinaci Mustique, kde má dům „kamenný“ Mick Jagger, s díky odmítáme, místo obhlídky obydlí zbohatlíků zvolíme za cíl méně civilizovaný ostrůvek Canouan, kde poprvé zakotvíme. Zatím, co John se chystá vařit, my ostatní jdeme na jeho nejvyšší bod, Mount Royal (887 m.n.m).

Vzhledem k tomu, že celou krajinu lze přejít za slabé dvě hodiny, jsme zpět akorát k obědu. John se nám chlubí, že mezitím ulovil Flying Fish (létající ryba, pojmenovaná podle dlouhých skoků nad hladinu) nicméně jeho slova bereme poněkud s rezervou, nezdá se nám, že by to všechno mohl za tu dobu stihnout. V každém případě nelhal o svém kuchařském umění, předložená krmě byla vynikající, ostře pálivou chuť chilli omáčky vykompenzovaly malé sladké brambory, k tomu spousta zeleniny, na závěr ovoce a vynikající víno. Patřičně nasyceni zvedáme kotvu a míříme k Tobago Cays, úplně nejmenšímu ze všech malých ostrůvků Grenadin.

Pod (vodníci)

Má pouhých pár desítek metrů, čistě bílý písek i absolutní liduprázdno na břehu sice vyzývá ke krátkému lenošení, nicméně kapitán plavidla se rozhodne pokračovat dál, na větší (měří „úctyhodné“ dva kilometry) Union Island. Poté, co přistaneme v malé, zastrčené zátoce poblíž nejjižnějšího cípu, odkud je vidět jak na dlani celá trasa, kterou náš „škuner“ urazil, vytáhne neoprenové obleky a další potápěčské náčiní. Ptá se: Chcete jít nalehko se šnorchlem a ploutvemi, nebo s přístroji? Na ně správně máte mít zkoušky, ale jak vidíte, tak tady nikdo není a my dohlédneme, aby se vám nic nestalo. Volíme raději první možnost.

Podvědomě pěstovaná image mořských vlků tím sice utrpí, jenže jakožto podvodníci jsme úplní nováčci a do větší hloubky si moc netroufáme. Naštěstí nejsou korálové útesy - vytváří scenérie, že kdyby nebyly dílem přírody, daly by se označit za kýč - hluboko pod hladinou. I ryby se k nám chovají tak uctivě, jak se k pánům tvorstva sluší, lépe řečeno spíš nevšímavě, proplouvají kolem, jako bychom byli kus klacku.

Noc na lodi proběhla po všech stránkách nad očekávání dobře, mírné kolébání mělo výrazný uspávací efekt, takže výměna luxusního lůžka v hotelu za síťové, v kterém jsme naposledy spali jako děti, vůbec nevadila. Po této zkušenosti jsme přijali nabídku osádky, na prodloužení výlet na sousední Barbados. Ten, nikoli Kuba, jak se cestou dozvídáme, je pravým domovem rumu, důkazem čehož je i nejstarší palírna z roku 1663.

Druhá část cestopisu již ve čtvrtek...