Zatímco někdo považuje za jasnou dělící čáru řeku Kršna, horní hranici poslední hinduistické říše v Indii, jiní za tuto hranici považují řeku Gódavárí, nebo dokonce o něco dál na severu ležící Vindhjské pohoří, jehož stolové hory lemují údolí Gangy. V tomto průvodci začínáme v Bombaji (Mumbai), horkém, ve švech praskajícím městě, do kterého přilétá většina mezinárodních letů. Bombaj nemá nejlepší pověst a většina návštěvníků přímo z letiště odjíždí někam jinam. Ti, kteří zůstanou, se ale mohou sami podívat, jak vypadá realita moderní Indie, od ubohých městských slumů až po lesk a kouzlo bollywoodských filmů. Další významnou vstupní bránou do jižní Indie je Madrás (Chennai), hlavní město Tamilnádu. Leží hluboko na jihu a je nepatrně poklidnější než Bombaj. I když je to další přelidněná metropole, pod její slupkou můžete najít umělecké skvosty, jako třeba pravidelná veřejná představení klasické hudby a tance. Z Madrásu také odlétají letadla a odplouvají lodě do Port Blairu, takže je to hlavní brána k Andamánským ostrovům, odlehlému souostroví, lemovanému korálovými útesy a křišťálově čistým mořem, které leží v Bengálském zálivu 1000 km na východ od pevniny. První zastávkou po Madrásu je Mahábalípuram (Mamallapuram), starobylý přístav, posetý věky ohlazenými sochařskými památkami včetně slavného chrámu Šore. Málo známá trasa vede do vnitrozemí, do města Káňčípuram (Kanchipuram), ve kterém najdete nekonečně mnoho hinduistických chrámů ze zlatého věku velkolepého čólského království, nebo do Tiruvannamalai, kde se na úpatí posvátné hory dramaticky zdvíhá jeden z největších chrámových komplexů v celé zemi. Je to místo nesčetných ášramů a meditačních jeskyní. Přímo na pobřeží leží bývalá francouzská kolonie Puttuččéri (Pondicherry), která si zachovává zřetelně galskou atmosféru, hlavně v restauracích, kde si můžete objednat coq au vin a láhev burgundského a pak se projít po promenádě. Na jih od města leží delta řeky Kávérí, v níž najdete úžasné monumenty. Nejpůsobivější z nich jsou v okolí Taňdžávúru (Th anjavur), bývalého sídla říše Čólů. Celému městu dominuje úchvatný Brhadíšvarův chrám. Vyplatí se zůstat několik dnů a prozkoumat říčkami protkané okolí města, navštívit vesnice, ve kterých se odlévají bronzové sochy, zhlédnout rozpadající se ruiny a další zapomenutá posvátná místa, schovaná v labyrintu říček a zavlažovacích kanálů. Většina cestovatelů zamíří na jih do Madurai, města s úžasnou atmosférou, kterému vévodí mohutný chrám Mínakší-Sundaréšvara a v jehož ulicích najdete kvintesenci tamilského způsobu života. Další dvě místa v Tamilnádu, která nelze vynechat, jsou ostrov Ráméšvaram, v jehož hlavním chrámu najdete obrovské nádvoří lemované sloupovými chodbami, a Kanjákumárí (Kannyakumari), nejjižnější výběžek Indie, kde se mísí vody Bengálského zálivu, Indického oceánu a Arabského moře. Tmavé stíny, které můžete vidět na obzoru, jsou první náznaky Jižního a Západního Ghátu, který se táhne v podstatě bez přerušení více než 1000 km až k Bombaji a tvoří tak ostrou bariéru mezi Tamilnádu a sousední Kéralou. Ghát je pokrytý nekonečnými lesy a větrem bičovanými loukami. Jsou to nejvyšší hory v poloostrovní Indii, jejich svahy pokrývají čajovníkové terasy, kávovníkové plantáže a kardamomové háje. Horské stanice Udhagamandalam (nebo lépe Ooty, jak se jí čím dál častěji říká) a Kodaikánal, které si postavili bývalí koloniální vládci Indie jako letní azyl před dusivým vedrem v nížinách, přitahují před obdobím dešťů davy indických turistů, ale v zimě sem jezdí i hodně zahraničních návštěvníků. V sousedním státě Kérala tolik památek není, navíc je do mnoha z nich vstup dovolen jen hinduistům, ale vše vám vynahradí nakažlivá pohoda jeho tropické přírody. Kérala pokrývá dlouhý úzký pás pobřeží, za kterým se zvedá strmá horská stěna. Je to nejvlhčí a nehustěji osídlený stát jižní Indie. Má svoji vlastní kulturu, kterou se jasně odlišuje od ostatních států. Nejmarkantnějšími znaky této odlišnosti jsou pravděpodobně forma ritualizovaného divadla (Kathákali), architektura jihovýchodní Asie a všudypřítomná komunistická graffiti (Kéralabyla první stát na světě s demokraticky zvolenou komunistickou vládou). Zkuste pár dní zkoumat uličky s kořením ve starém Kóčínu, džungli v Kardamomovém pohoří kolem přírodní rezervace Périjár nebo skrytý vodní svět pobřežních kanálů a uvidíte, proč zde mnoho cestovatelů zůstává mnohem déle, než původně zamýšleli. Pokud nemáte naspěch a budete projíždět severní Kéralou v zimě, nechte si pár dnů na Tejjattam, jedinečný velkolepý tanec v maskách, který najdete ve vesničkách kolem Kannúru. Když překonáte hory, dostanete se do města Maisúr v Karnátace, které se stalo díky opulentním palácům maháradžů, pestrobarevným tržištím a příjemnému „kalifornskému“ podnebí jedním z nejoblíbenějších turistických cílů v jižní Indii. Béngalúru, hektické moderní hlavní město Karnátaky, můžete klidně vynechat, protože nejdůležitější památky tohoto státu jsou roztroušené na rozsáhlém území, které tvoří zvlněná vrchovina posetá žulovými balvany. Většina památek, jako např. bohatě zdobené hójásálské chrámy v Belúru a Halebidu nebo kuriózní džinistický kolos ve Šravanabélgóle, jsou náboženské památníky. Vynechat ale rozhodně nesmíte neuvěřitelně rozsáhlé a nádherné zříceniny města Vidžajanagar u Hampi na řece Tungabhadra. Než je konfederace muslimských sultanátů v roce 1565 srovnala se zemí, bylo toto velkolepé město sídlem poslední hinduistické říše v Indii, která ovládala většinu poloostrova. Den jízdy z Hampi na západ se táhnou palmami lemované bílé písečné pláže Góy, rozhodně příjemná změna po kamenitém terénu Dakšinu. Po důkladném zasvěcení do hédonistických rozkoší teplé mořské vody, neustálého slunce a levného pití má dost cestovatelů potíže odtrhnout se od pobřeží. Kousek odtud na východ lemuje řetěz menších dynastických sídel cestu přes srdce Dakšinské plošiny do Haidarabádu, hlavního města státu Ándhrapradéš, jehož hlavními atrakcemi jsou Čármínar a pevnost Gólkonda. Další cíle leží mnohem dál od hlavních cest. Poměrně málo návštěvníků ze Západu k nim kdy dorazí, ale Puttaparthy, ášram nejslavnějšího žijícího indického světce, Saí Báby, a chrám v Tirupati, který navštíví každoročně nejvíce poutníků ze všech chrámů na světě, jsou významnými poutními cíli obyvatel jižní Indie. Kromě neúnavného tropického slunce jsou hlavním zdrojem neuvěřitelně bujné zeleně jižní Indie vysoké srážky. Na rozdíl od severní části země, kde prší jen jedenkrát za rok, a to v létě, „schytá“ většina poloostrovní Indie dva monzuny ročně — jeden si přitáhne z Arabského moře na jihozápadě, druhý přinesou bouřlivé severozápadní větry z Bengálského zálivu. Nejvíce naprší v horách Západního Ghátu, horském pásmu, které se táhne rovnoběžně s jihozápadním pobřežím. Hory pokrývá z velké části hustý les a vytvářejí jakousi oponu, která zpomaluje trasu prvního letního monzunu, ten vypukne v červnu a trvá až do konce října. Obecně řečeno, při plánování cesty na jih Indie se období dešťů určitě vyhněte. Přívalové deště a spoušť, kterou nadělají, vás mohou snadno otrávit. Zavalené silnice, sesuvy půdy a řeky vylité z břehů rozhodí i nejlépe sestavený itinerář, nemluvě o tom, že být celé dny promočený na kost rozhodně není důvod, proč se sem hnát. Mohutné záplavy, vylité stoky a znečištěné přehrady přinášejí zároveň zdravotní rizika. Stručně a jasně, nejezděte sem mezi dubnem a zářím, kdy jihozápadní monzun řádí na celém poloostrově. Od konce října do dubna je počasí perfektní v Karnátace a Góe, ale méně spolehlivé v Kérale, kde je až do listopadu stále šedivá obloha a přeháňky kvůli „vracejícímu“ se neboli severozápadnímu monzunu. Na východní straně hor, v Tamilnádu, prší v této době ještě víc. Nejlepší je vychutnat si úplný jih a Andamánské ostrovy od ledna do března, před příchodem největších veder. Konec dubna a květen zde jednoduše nesnese nikdo nepřivyklý intenzivnímu tropickému horku. Nejkřiklavějším emblémem moderní Indie jsou obrovské, ručně malované plakáty nad křižovatkami v centrech měst. Vždy je na nich krví pocákaný macho, hrdinky s bujnými křivkami (vystrašené a v různém stadiu obnaženosti), obtloustlí padouši s vyvalenýma očima, vše zahalené v oblacích kouře a výbušnin. Podle nich si můžete udělat určitou představu o trhácích, které chrlí megatovárny na filmy v Bombaji a Madrásu. Jsou buď v hindštině nebo tamilštině, ale vždy se řídí formulí „hrdina získá srdce krasavice“. Děj je často přerušen taneční a hudební vložkou, kterou pak slyšíte z každého kazetového magnetofonu od Kašmíru po Kéralu. Zkuste navštívit jeden z kasovních trháků!