Na sedmi pahorcích

Kromě toho, že člověk částečně prohřeje svou tělesnou schránku, může obohatit duši novými zážitky - ať už prohlídkou památek či romantickou procházkou úzkými přístavními uličkami. Milovníci přírody se mohou vydat do nedaleké Sintry, „oázy“ zeleně a parků, zapsané na seznamu UNESCO.  

Lisabon byl postaven na sedmi pahorcích, na  nichž je dnes spousta vyhlídkových teras, nabízejících překrásný výhled do okolí, u každé pak najdeme restauraci, nabízející výtečná jídla a samozřejmě osvěžující doušek vína. I když všechna jsou výtečná, nejvíc je proslavená Madeira a Portské. To si s oblibou, pro příjemně kořeněnou chuť, dávají dámy.

Současný vzhled města ovlivnily dvě různé události. První, přírodní, kdy ho (1755) zpustošilo zemětřesení, následované vlnami tsunami a četnými požáry - stopy po katastrofě jsou patrné i dnes, rozvaliny monumentálního chrámu Do Carmo, z něhož zbyly jen obvodové zdi, vypovídají nejlépe o ničivé síle živlů.

V druhé události zaúřadoval fašistický diktátor Salazar, inicioval vznik bombastických staveb - kopie sanfranciského mostu Golden Gate, sochy Ježíše z Ria - nechal vybudovat spoustu nových mamutích náměstí.

I když ne všechny jeho nápady byly tak šílené a některé městu možná i prospěly, starobylý ráz hodně změnil a mnohým architektům se při vyslovení jeho jména otvírá škrabka v kapse. Nebyl ale první, kdo se nechal inspirovat při stavbě nových budov těmi existujícími, gotická katedrála Sue až příliš připomíná Notre Dame. Ovšem, třeba je to jen náhoda.

Večer to žije

Naštěstí řádění živlů (či lidí) unikla strážní věž Torre De Belém, která už od roku 1521 chrání přístup od řeky Tejo, ústící poté přímo do Atlantského oceánu. Ten je sice vzdálený pár desítek kilometrů, ale stojí za to si k němu udělat zajížďku.

Cestou si nelze nepovšimnout vysokých, příkrých útesů, které střídají pláže plné bělostného písku a průzračné laguny. Navíc, ještě o kousek dál, leží nejzápadnější bod Evropy, mys Cabo dá Roca.

Ještě na jednu tvář Lisabonu nesmíme zapomenout, na večerní a noční. Ulice, plné lidí (je jich víc než ve dne), ožívají svéráznými pokřiky prodavačů různých pochoutek, zejména pečených kaštanů. Místní se s turisty s oblibou dávají do řeči, přestože se většinou nedomluví jinak, než svoji mateřštinou.

Jazykový handicap tak nahrazují výmluvnou mimikou, díky níž si  lze s nimi popovídat i beze slov, všude to „žije“ až do rána, je záhadou, kdy vlastně spí.  Starší generace bude při pohledu na starobylé tramvaje určitě nostalgicky vzpomínat na dobu, kdy podobné jezdily u nás stále, a ne jen jako atrakce.

Pokud se místní dozví, že jste Čech, téměř každý muž ihned zareaguje: „á, Poborsky, grandioso futbalista“. Náš internacionál, přestože už hodně dlouho neobléká dres nejslavnějšího místního klubu, Benfica, je stále populární. A i když jinak toho o naší zemi moc nevědí, my o Portugalsku víme možná ještě méně. To je důvod navíc, proč se tam zajet podívat - a třeba ne jen na víkend.

Autor: JAN