Skoro až na Pecku se sice dá dojet po silnici, třeba z Nové Paky, odkud je to jen asi šest kilometrů, nicméně nejen pro zdraví, ale i duševní pohodu je mnohem lepší vydat se přibližně stejnou vzdálenost pěšky - zdatní chodci si mohou trasu dokonce prodloužit a dojít až na Zvičinu - nejvyšší vrchol Podkrkonoší.

Bělohrad  je začátek

Dobrým výchozím cílem jsou slatinné lázně Bělohrad, kde lze před cestou absolvovat nějakou tu proceduru, případně navštívit muzeum K.J.Erbena či barokní zámek. Od nich pak vede modrá turistická značka do mírného kopce na Krkonošskou vyhlídku.

Po pokochání se už pak dá sestoupit až do vsi Pecka, odtamtud se dál pokračuje po červené. Cestou určitě upoutají pozornost jak roubené chalupy tak pečlivě i citlivě zrekonstruovaný Bystrý mlýn, kousek za vsí Kal.

Odměnou za výstup na vrchol Zvičiny (671 m) je nejen prohlídka kostelíka, který je zasvěcen Janu Nepomuckému, ale i možnost občerstvení v historické Raisově chatě, otevřené už roku 1900.

Ta se stala oblíbeným cílem nejen pro dobrou kuchyni (to ostatně platí dodnes) ale i díky unikátní prosklené a otáčivé rozhledně, z níž nádherný výhled ještě umocnil obří astronomický dalekohled se stonásobným zvětšením.

Po odpočinku a dobrém jídle už čeká nejméně namáhavá část túry, sestup do Bílé Třemešné, kde je i vlakové nádraží. Délka trasy (18 km) je ideální pro celodenní výlet, zvlášť když se vydaří počasí.

Melodie podzemí

Na tom, že je Pecka nejen po většinu roku otevřená, ale že ještě vůbec stojí, mají největší zásluhy místní obyvatelé. Ti se totiž dokázali vzepřít rozhodnutí památkového úřadu (ten ho doporučil jakožto ruinu neopravovat!) a postupně za pomoci státních subvencí i vlastních prostředků zrekonstruovali alespoň Harantovský palác.

Ten je od jara 1968 přístupný veřejnosti. Expozice, tematicky zaměřené na dějiny a slavné zdejší osobnosti se nachází v sedmi místnostech, je tu jak renesanční obrazárna se vzácným  portrétem španělské královny Markéty, tak černá kuchyně, dále komnata upravená do podoby v jaké se nacházela za éry Kryštofa Haranta, či naopak místnost ilustrující život venkovských lidí v Podkrkonoší.

Bývalý rytířský sál funguje jako oddací i koncertní síň a je pro oba účely dost často využíván, k vidění je dále (kromě mnoha dalších historických předmětů) také mučírna v jednom ze sklepení a galerie českého moderního umění v druhém.

Za zmínku stojí i nasvícená, šestapadesát metrů hluboká studna, která stále vzbuzuje otázku, zda letité pověsti o tajných chodbách nejsou přece jen pravdivé - na samotném dně totiž není vzduch vůbec zatuchlý, ale čerstvý, navíc se tam vyskytuje průvan. Třeba se v tomto směru časem dočkáme od archeologů ještě nějakých překvapujících objevů…

Fingovaná veselka

Pecku před husity neochránily jen pevné hradby, ale hlavně lest. Po sedmi měsících masivního obléhání totiž obránce napadlo, uspořádat před zraky kališníků fingovanou veselku. Ti si po spatření svatebního mumraje řekli, že obránci jsou zřejmě dobře zásobeni proviantem a tak raději odtáhli s nepořízenou…

Od druhé poloviny šestnáctého století ale ztrácela Pecka obranný význam, což si uvědomil Jindřich Škopek z Bílých Otradovic, jemuž hrad v druhé polovině šestnáctého století patřil a pustil se rozsáhlé přestavby.

Tu sice dokončil až nejslavnější majitel panství, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, změna však byla na první pohled víc než patrná, na místě strohých zdí se náhle tyčilo krásné a bohatě zařízené panské sídlo.

Kryštof patřil k největším osobnostem své doby, byl to cestovatel - vydal se na roční pouť po Středním Východě, kdy navštívil Jeruzalém, Egypt, horu Sinaj a další biblické památky - hudební skladatel (z jeho tvorby se zachovala kompletní Pětihlasá mše), vojevůdce a politik.

V  rukou kata

Ovšem dvě posledně vyjmenovaná „povolání“ se mu stala osudnými, po bitvě na Bílé hoře se ocitl mezi sedmadvaceti českými pány, které popravil kat Jan Mydlář na rozkaz císaře Ferdinanda II. na Staroměstském náměstí.

Po jeho tragické smrti získal Pecku jako dar neméně známý Albrecht z Valdštejna, který ji ovšem po roce užívání daroval kartuziánům z Valdic.

Tento poustevnický řád, založený arcibiskupem Brunem poblíž francouzského města Chartreuse (Kartouzy) u nás sice působil už za Jana Lucemburského, nicméně si větší vliv nezískal, možná i proto, že kladl důraz na život v odloučení nejen od „hříšné“ civilizace, i v klášterech se jeho obyvatelé sešli na společném obědě jen při výjimečných příležitostech.

Není tedy divu, že asketičtí mniši využívali zámek velmi sporadicky, čímž postupně chátral. Jeho slávu pak ukončil v roce 1830 rozsáhlý požár. A nebýt aktivity místních obyvatel, zbyla z něj dnes jen hromada kamene…