Island přitahuje cestovatele svými majestátními ledovci, bublajícími termálními prameny a rozeklanými fjordy, půlnočním sluncem a bohatou historií a literaturou. Je proto zavádějící, že jeden z prvních návštěvníků Islandu, Viking Flóki Vilgerðarson, považoval za vhodné vybrat si při pojmenování Islandu jen jednu z vlastností nové země: na Island připlul s nadějí, že v dosud neosídlené zemi najdete nový domov, a někdy okolo roku 870 n. l. zde strávil krutou zimu, během níž pomřel všechen jeho dobytek. Flóki doufal, že spatří slibnější místo, kde by se mohl usadit, a proto vyšplhal na vysokou horu na severozápadě země, ale z vrcholku uviděl jen fjord uvězněný v sevření ledu. Těžce zklamán pojmenoval zemi Ísland (Ledová země) a okamžitě se vydal na cestu zpět do Norska.

O několik let později byl však přesto Island úspěšně osídlen a navzdory následujícímu kácení stromů potřebných na vytápění a stavbu domů a lodí mohou dnes cestovatelé spatřit zemi v téměř stejném stavu, v jakém byla před více než tisíci lety, s pobřežní linií posetou ovčími farmami, rybářskými vesnicemi a drobnými osadami — které často sestávají jen z několika hospodářství usazených v okolí kostela. Islandské město, nemluvě o velkoměstě, je dodnes vzácným úkazem, a až do dvacátého století populace Islandu jen stěží přesahovala 60 000 obyvatel. Země i nadále zůstává jednou z nejřidčeji osídlených v Evropě, s pouhými 283 000 obyvatel — více než polovina z tohoto počtu žije v jihozápadním koutu země v oblasti překvapivě kosmopolitního hlavního města Reykjavíku. Kromě Velkého Reykjavíku je jediným dalším větším městem Akureyri ležící na severním pobřeží.

Zatímco je pobřeží poměrně hustě zalidněno, vnitrozemí zůstává zcela pusté, bez známek civilizace: strohá krása krajiny ledu, neúrodných lávových polí a pustin pokrytých popelem, větrem sužované náhorní plošiny a mrazivý příkrov Vatnajökullu, největšího evropského ledovce. Ale dokonce i v samém centru Reykjavíku se na obzoru rýsují sněhem pokryté vrcholy a fjordy upomínající na mocné síly, které utvářely zemi. Díky tomu, že Island leží na středoatlantickém zlomu, je země jednou z vulkanicky nejaktivnějších oblastí světa, protkaná termální prameny, posetá vařícími bublajícími bahenními tůňkami, bouřlivými parními ventily a nevypočitatelnými sopkami, které mnohokrát v minulosti zdevastovaly obrovité oblasti země. Tektonická aktivita je zkrátka něčím, s čím se Islanďané museli naučit žít: v červnu roku 1998, když byl Reykjavík zasažen silným zemětřesením, baletky vystupující zrovna v Národní opeře ani neškobrtly.

Islandský národ je historicky směsicí severské a keltské krve, což bývá často považováno za vysvětlení jeho povahy a ležérního přístupu k životu — vodní kohoutky v hotelech často kapají, autobusy odjíždějí podle nepřesných hodinek řidičů a každý, včetně prezidenta a premiéra, se oslovuje křestním jménem. Díky nutnosti neustále svádět boj s přírodními živly, jsou Islanďané sebevědomým, samostatným národem, s ekonomikou prakticky zcela závislou na moři a na rybolovu — proto také odmítali umožnit cizím traulerům lovit ryby ve svých výsostných vodách během diplomaticky napjatých sedmdesátých let minulého století, což vedlo k propuknutí tří „tresčích válek“, vedených převážně s Británií. Odlehlá poloha v severním Atlantiku rovněž znamená, že Island bývá často opomíjen — Islanďané vám budou vyprávět, že již ani nepočítají, kolikrát byla jejich země vynechána z mapy Evropy — což jen povzbuzuje jejich silné vlastenecké cítění. Přes všechno svoje sebevědomí mohou však Islanďané působit zpočátku rezervovaným dojmem — dokud ovšem nevyrazí v pátek a v sobotu večer na svoje oblíbené tahy, kdy se nemluvní rybáři proměňují na jasně se vyjadřující hostitele vyprávějící zpaměti celé dlouhé pasáže středověkých ság pojednávajících o prvních osadnících.