Poznejte Rakousko!

- Cestování autor: red

Zasněžené Alpy, Mozart a čokoláda, Španělská jezdecká škola, Vídeňský chlapecký sbor a Straussovy valčíky, elegantní lyžařská střediska, velkolepý a zároveň malebný Dunaj.

Tradiční představa Rakouska je hluboce vrytá v myslích většiny zahraničních návštěvníků a aktivně prosazovaná domácím turistickým průmyslem. To však rozhodně neznamená, že země je plná decentních dam v hustých kožiších a lehce znuděných návštěvníků kaváren. Na každého zámožného lyžaře ze St. Antonu připadá alespoň jeden snowbordista ze Schladmingu, každý milovník operet má svůj protějšek v hostu některého z rušných klubů, z každé tradiční kavárny se starožitným zařízením a atmosférou počátku dvacátého století můžete zamířit do moderního sushi baru. Každý zanícený volič extrémní pravice najde hned několik oponentů zarputile věřících v dobře zajištěný sociální stát. Z geografického hlediska Rakousku jednoznačně dominují Alpy, ale najdete tu také mnoho nížinných scenerií. Rakousko se táhne v délce přibližně sedmi set kilometrů střední Evropou, od břehu Bodamského jezera za západě až k ploché Velké uherské nížině na východě. Od uvedené archetypální představy se výrazně liší například mokřadní oblasti východního Burgenlandska, velkolepé poruby ve štýrském pohoří Erzberg. V Dolním a Horním Rakousku na vás čekají rozlehlé nížiny s mírně zvlněnými pahorkatinami, vinice a malebné vesničky. V této úrodné severní části země žije a pracuje většina obyvatel Rakouska, přičemž mnoho z nich těží ze snadné dostupnosti Vídně, která poskytuje obživu velkému počtu dojíždějících obyvatel často relativně vzdálených městeček a vesnic. Vídeň je také nejvyhlášenější turistická atrakce, hned po velkolepých alpských velikánech. Přestože na první pohled působí velkosvětsky a nezapře jistou nostalgii po době, kdy byla sídlem mocného habsburského rodu a vládla rozlehlé mnohonárodnostní říši, je to moderní, neobyčejně úpravné město, které rozhodně nezklame ani mladší návštěvníky. Rakouská turistická zařízení jsou prakticky bez výjimky v prvotřídním stavu, nezáleží na tom, zda míříte do některého lyžařského střediska, lázní nebo třeba jen do odlehlého hostince — všude na vás čekají příjemní, ochotní lidé, kteří ze slova Gemütlichkeit, označujícího typicky rakouskou nenucenou pohostinnost, udělali mezinárodně uznávaný termín. Stejně jako sousední Švýcaři jsou i Rakušané tak spořádaný národ, že se tu prakticky nesetkáte s porušováním předpisů a nařízení: odpadky se tu neodhazují na zem, lidé ctí vytyčené cesty a pěšiny a tramvaje, vlaky i autobusy jezdí zásadně načas. Při pohledu na Rakousko na prahu dvacátého prvního století, bohatou, stabilní a převážně konzervativní zemi, by vás asi nenapadlo, že většinu dvacátého století strávilo hledáním vlastní identity. Myšlenka na samostatný rakouský stát vznikla teprve na konci první světové války, po rozpadu velkého habsburského impéria. Nový stát s pouhými osmi miliony obyvatel byl politicky rozdělen, vcelku běžné byly srážky pravicových a levicových skupin, ekonomická situace se nezlepšovala, mezinárodní prestiž byla na bodu mrazu. Není se tedy co divit, že většina Rakušanů přivítala anšlus v roce 1938 s nadšením. Cenou za účast Rakouska ve válce na straně poraženého Německa byla poválečná desetiletá okupace spojeneckými vojsky. Podobně jako Německo byla země rozdělena na sovětský, americký, britský a francouzský sektor. Nakonec se sovětské velení, na důkaz dobré vůle a připravenosti k uvolňování napětí ve vztazích se Západem, rozhodlo své vojáky stáhnout, ovšem pouze výměnou za „trvalou“ neutralitu Rakouska. Země se vydala na novou cestu konsenzuální politiky s takřka skandinávským důrazem na sociální aspekty. V následujícím období charakterizovaném postupným bohatnutím se Rakušané znovu naučili být na svou zemi hrdí a po odstranění železné opony se i geopoliticky vrátili na své dávné místo do středu Evropy. V roce 1995 se Rakousko stalo členem Evropské unie, což byl pro velkou část zdejších obyvatel jasný a konečný důkaz, že se vrací do hlavního proudu evropské politiky. Čas od času na sebe strhávají pozornost domácích i mezinárodních médií reakcionářské síly připomínající dobu dávno minulou. Velmi nepříjemná byla aféra kolem prezidenta Waldheima v roce 1986, když se na přetřes dostala jeho válečná minulost, zejména působení v bývalé Jugoslávii. Velkou reklamu zemi neudělal ani volební úspěch extrémně pravicové strany svobodných Jörga Haidera v roce 2000. Ve skutečnosti si však v zemi uchovávají největší vliv sociální demokraté, kteří se po velkou část druhé poloviny dvacátého století úspěšně starali o stabilizaci poměrů.