Dnes je pátek 29. března 2024., Svátek má Taťána
Počasí dnes 6°C Oblačno

Praha, město věží

Praha, město věží
zdroj: tisková zpráva

Hlavní pražská tepna, Národní třída a bulvár Na Příkopě, patří k ulicím, které vznikly na zasypaném příkopu pod staroměstskými hradbami. Ke zbudování Národní třídy došlo roku v roce 1781. Ulice Na Příkopě vznikla asi o 20 let dříve, kolem roku 1760.

Zpočátku se říkalo na obou cestách stejně - Na Příkopě. Později, když byly osázeny stromy a stala se z nich oblíbená promenáda, začalo se jim říkat V alejích. Teprve později dostala Národní třída název V nových alejích či Ve stromořadí, aby se odlišila od Starých alejí, na které se mezitím přejmenovala ulice na druhé straně Václavského náměstí.

A to ještě není konec jmen, kterými byla Národní třída v průběhu časů obdařena. V 19. století z ní byla v úseku od kláštera sv. Voršily směrem k řece ulice Uršulinská a ještě později ulice U Řetězového mostu - podle druhého pražského mostu přes Vltavu, který stál v letech 1841-1888 přibližně ve stejných místech jako dnešní most Legií. Konečně roku 1870 se obě části ulice spojily pod názvem Ferdinandova třída, podle císaře a posledního českého krále Ferdinanda V.

Název Národní třída je používán až od roku 1919. V těsné blízkosti Václavského náměstí je Národní třída zakončena Jungmannovým náměstím a zde je naše první věž. Tento malý rynek by v centru Prahy nikdy neexistoval nebýt nepříznivých historických okolností, které provázely výstavbu nejvyššího a nejmohutnějšího chrámu v Praze - kostela Panny Marie Sněžné. Jeho dvě nikdy nepostavené věže se měly hvězd dotýkat. To, jaký by z nich byl výhled, jsme se pokusili nasimulovat vysokozdvižnou plošinou. Ovšem plošina měla pouhých 30 metrů a věže kostela s nejvyšší klenbou v Praze by určitě byly vysoké víc než 100 metrů.

Chrám Panny Marie Sněžné, míněný jako budoucí korunovační chrám a klášterní svatyně karmelitánů, založil Karel IV. roku 1347. Jeho patronkou byla Panna Marie, která podle legendy označila místo pro vybudování svého chrámu v Římě tak, že na něj nechala uprostřed léta nasněžit.

V ještě nedostavěném kostele kázal kněz Jan Želivský, odtud se také 30. července roku 1419 vydaly jím vedené zástupy k Novoměstské radnici, aby vyházely tamní konšely z oken. Za tři roky nato byl kněz Želivský na Staroměstské radnici sťat a jeho ostatky pohřbeny pod kazatelnou tohoto kostela.

I tehdy stálo pouze jeho kněžiště, tedy pouhý zlomek plánované stavby, která měla zastínit i svatovítskou katedrálu. A u toho už zůstalo. V 16. století kostel zpustl - jeho klenba a průčelí se zřítily. Roku 1603 daroval císař Rudolf II. ruinu františkánům, ti chrám opravili a v jejich péči je i dnes. Klášter komunistický režim zrušil a umístil do něj zkušebny vojenské hudby ministerstva vnitra. Mniši se do něj vrátili až v roce 1991.

Při našich výstupech do věží jsme se už setkali s fenoménem zkomolené nebo nedokončené či zaniklé věže. Ovšem nikdy nepostavené, jen zamýšlené věže chrámu Panny Marie Sněžné, to je zcela nový fenomén. Napadá mě, že za ta staletí, co je Praha Prahou, musí být takových „neviditelných" věží desítky! A protože nemáme na co vystoupat a odkud obdivovat věže v okolí Národní třídy, bere za vděk malou sanktusovou vížkou nad kněžištěm. Ta ovšem nabízí jen pohled do Františkánské zahrady. Až teď si naplno uvědomuji, jak mi ty dvě nikdy nepostavené věže v průčelí chybí.

V místech, kde měla končit boční loď kostela Panny Marie Sněžné - dnes roh Jungmannova náměstí a Jungmannovy ulice -, stojí od roku 1931 bývalá budova pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta, známá jako druhý palác Adria. Původní stroze funkcionalistický projekt Kamila Roškota zadavatele neuspokojil, a tak v elegantnějším stylu přepracoval návrh Fritz Lehmann. Nárožní hodinová věž, na kterou jsme jen s kameramanem vyšplhali po kovovém žebříku, pře­vyšuje budovu o jedno patro. Kdysi tu prý bývala terasa, ale ta je dnes zastřešena, takže věž je o další patro vyšší. Ani to jí však k nějakým zajímavějším pohledům na Prahu, město věží nepomohlo, a tak ji po chvíli opouštíme.

První palác Adria, zbudovaný v letech 1922-1925 touže pojišťovací společností podle návrhu Pavla Janáka v národním slohu později nazývaném též rondokubismus, stojí přes ulici. A na dosah, na rohu ulic 28. října a Perlové, je další věž, tentokrát obchodního domu Perla, dříve ARA. Architekti Erich Kohn a František Řehák použili při jeho výstavbě v letech 1930-1932 konstrukci z ocele, což nebylo v té době ještě obvyklé.

Vzdušný skleněný plášť oble kopíruje tvar nároží a z ochozu věže je nezvyklý pohled na Příkopy a Staré Město. Totalitní éra uvrhla budovu do katastrofálního stavu. Po rekonstrukci se v ní střídá osazenstvo jako na běžícím pásu. V době naší návštěvy se odtud právě stěhovala jedna významná banka a uvažovalo se o hotelu. Každopádně věž a její ochozy zely prázdnotou. Za zajímavějšími záběry jsme museli vylézt na střechu věže. Scházíme na dolní konec Růžové ulice a pokračujeme směrem k řece, kde mezi ulicí Konviktskou a Bartolomějskou vykukuje nad zrenovovanými arkádami věž přináležející od roku 1660 jezuitskému konviktu, tedy koleji studentů bohoslovectví.

Dávno před ní zde stálo stavení zcela opačného poslání - vykřičený dům Benátky. V roce 1372 došlo k jeho zbourání a na jeho místě postavil Jan Milíč z Kroměříže kapli sv. Máří Magdalény a při ní svůj slavný dům pro polepšené nevěstky zvaný Jeruzalém. Až v letech 1726 až 1731 byl na místě kaple postaven podle projektu Kiliána Ignáce Dienzenhofera kostel sv. Bartoloměje, po němž byla o 300 let později pojmenována již zmiňovaná, nechvalně známá policejní ulice.

Zrušení jezuitského řádu s sebou přineslo i zrušení internátu a odsvěcení kostela. Konvikt byl r. 1786 rozprodán ve veřejné dražbě, z některých budov se staly byty a dílny - tiskárna, sklad papíru a truhlárna. V dalších prostorách byla roku 1830 zřízena varhanická škola, jejímž absolventem a později ředitelem byl i Antonín Dvořák. Refektář konviktu byl upraven na taneční a koncertní sál. Zde se poprvé tančila Česká beseda a na podiu vystupovali takoví hudebníci jako Ferenc Liszt, Hans von Büllow, Anton Rubinštejn. K nejslavnějším hostům patřil Ludwig van Beethoven.

Věž konviktu byla zbudována při přestavbě kostela sv. Bartoloměje v letech 1726 až 1731. Po sto letech let byla natolik popraskaná a zchátralá, že majitel domu požádal o její stržení, dokonce se dlouze soudil s magistrátem, který tvrdil, že věž je ozdobou města. Nakonec byl roku 1864 demontován její štíhlý věžový krov s dvojitou lucernou a nahrazen obyčejnou stanovou střechou. Dnes má vršek zděného hranolu opět původní tvar. Jde o unikátní návrat věže na staré místo. Ale co je to proti návratu tří věží, který jsem zažil, než jsem stačil dopsat tuto knihu! To byla akce ještě unikátnější a dočtete se o ní v jedné ze závěrečných kapitol. Víc vám neprozradím, je čas věnovat se jinému církevnímu komplexu.

Když v roce 1672 zakoupil řád voršilek neboli uršulinek prostor mezi Národní třídou, Voršilskou a Ostrovní ulicí, začal okamžitě se stavbou kláštera. Během šesti let stály hlavní budovy, v letech 1699-1704 k nim přibyl kostel sv. Voršily, zbudovaný podle návrhu Marcantonia Canevalla. Na hřebeni jeho střechy je osmiboká vížka se zvonem, který ulil roku 1735 Zachariáš Dietrich.Vylezli jsme do ní, ale oči jsme měli jen pro další věž nořící se ze spojnice střech nad areálem kláštera. Byla to mohutná, plechem pobitá věž s lucernou, pravá klášterní věž, do níž lze ukrýt klášterní poklad nebo klášterní tajemství. A opravdu: v makovici této věže byly během její opravy v roce 1982 nalezeny různé odkazy. Například báseň psaná abatyší kláštera a ostatky svatých. Už dlouhá léta je uživatelem budov, a tím i této věže, Endokrinologický ústav. Ten měl v úmyslu zřídit ve věži odpočinkový vyhlídkový altán. Ovšem k tomu nikdy nedošlo. Já mohu potvrdit, že odpočívat tady a rozhlížet se po Praze je opravdová slast. A kdo že byla svatá Voršila? Dívka královského rodu, která poté, co opustila rodnou Británii, aby se vyhnula nechtěnému sňatku, byla v Kolíně nad Rýnem i se dvou družinou zabita barbarskými Huny.

Všimli jste si: vedle rušného tržiště, kde se obchoduje a bojuje o zisk, vypjaté ticho klášterních zdí, zahrad a věží. To je a zřejmě vždy bylo pro Prahu příznačné. Na jedné straně dravost a touha po úspěchu, na druhé straně tiché soustředěné modlitby, usebrání a askeze. Zdálo by se, že taková mohla být jen Praha středověká. Stačilo však vystoupat na několik věží v okolí Národní třídy a hned je jasné, že „středověk trvá". Církevní věže tu vítězí nad světskými věžemi tři ku jedné.  Poznání: Když vystoupáte do věží, uvidíte věci v nových sou­vislostech a zahlédnete pravdy, které ze země není vidět.

Kurzy

Finance

Kurzovní lístek: 28.3.2024 Exchange s.r.o.

EUR 25,170 25,310
USD 23,330 23,510
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma