Pravou Itálii najdete jen na venkově…

- Do světa autor: Jan Janula

Alespoň to tvrdil slavný režisér Federico Fellini. A asi věděl, co říká. Narodil se totiž krátce po první světové válce v Rimini, takže na vlastní oči viděl, jak se z malého, provinčního městečka postupně stala turistická metropole…

Placeholder

Placeholder , zdroj: Archiv

Idylický obraz vesnic, kde na zápraží sedí ženy v černém a v hospůdce u vína zase - vehementně a o fotbale, jak jest dobrým zvykem - diskutují muži, začíná, bohužel, pozvolna brát za své nejen v blízkosti přímořských letovisek, ale pomalu všude.

Generační problém

Mladá generace houfně odchází za prací i zábavou do měst a staří už nemají sílu sami dál hospodařit na svých políčkách. Aby se podařilo tento odliv, když ne zastavit, tak alespoň zpomalit, začaly vládní úřady významně podporovat takzvanou agroturistiku.

Princip spočívá v tom, že se citlivě zrekonstruují a vybaví opuštěné, či zanedbané usedlosti (fattorie) tak, aby splňovaly ubytovací standardy. Stejně jako hotely jsou i zařazeny do různých kategorií, od luxusních, s venkovními či vnitřními bazény, až po „obyčejné“.

Pokud to jde, vlastníci nemovitostí zůstávají i nadále v domě, kde strávili celý život - jen se musí uskrovnit - a místo zemědělství se věnují hostům, pro ně jsou někde připraveny další lákadla, například v podobě kurzů vaření, jazyka, či jízdy na koni.

Agroturistika je prostě rozšířená po celé Itálii a nás může těšit, že s touto myšlenkou přišla jako první naturalizovaná Češka, Renata Kostelníková v Toskánsku.  Pro našince možná bude ale dostupnější oblast, která není přece jen tak vzdálená - Friuli Venezia Giulia.

Rodinná pouta

Ta má další výhodu ve své rozmanitosti, kromě pro Čechy téměř nezbytného moře jsou tu kopce, hrady či města, patřící k perlám světové architektury (Benátky, antická Aquileia, středověké Venzone, či Coidropo, kde žil poslední benátský dóže).

Penzion Albafiorita poblíž města Latisana, sice ještě „páchne novotou“, ale na nedostatek hostů si rodina, které patří, nestěžuje. „Pracujeme tu všichni, děti pomáhají po škole a nejen v penzionu.

K němu patří také sady a vinice, takže se v období sklizně a vinobraní musíme pěkně otáčet. Na druhou stranu tím ušetříme, co jen můžeme, vypěstujeme a zpracujeme, kupovaný džem na snídani fakt nedostanete.

Vycházíme z toho, že hosté si nás vybrali kvůli tomu, aby měli soukromí, takže se je snažíme službami „obtěžovat“ co možná nejméně, i když pochopitelně splníme jejich veškerá přání, říká majitelka, paní Laura.

zdroj: Archiv

Penzion pro všechny

V penzionu je devět pokojů zařízených nábytkem ve starém venkovském stylu, místy původním, včetně dubových postelí. Účelem je, aby si v něm hosté připadali opravdu jako na statku, ne v hotelu, jen toalety a sprcha jsou moderní.

Velká společenská místnost ale večer zeje prázdnotou, občas se někdo nakrátko objeví u počítače s připojením na síť. Je vidět, že si sem lidé jezdí hlavně odpočinout - a to třeba i od davů na plážích.

Pokud by po nich někdo přece jen zatoužil, letoviska Bibione či Grado jsou vzdálená tak třicet kilometrů. Aktivní jedince asi zlákájí podhorské osady, pět z nich (Foni di Sopra, Raveo, Sauris, Karneval a Sutrio) je totiž na seznamu nejkrásnějších vesniček v Itálii.

Jsou výchozím místem pro nenáročné pěší túry, zvlášť na podzim, kdy je ještě hezky. Pro ty, kdo touží prožít svou dovolenou o samotě, je to ideální možnost, mohou se toulat venku v kopcích klidně i celý den, aniž by potkali živou duši.

Tagy: Dovolená Itálie