Ať tak či onak, Seina je rozhodně nepostradatelnou součástí francouzské metropole, jejímž centrem protéká v mohutném širokém oblouku. Po cestě obtéká řadu z nejvýznačnějších pamětihodností a hýčká samotnou kolébku pařížského osídlení, jíž je malebný i velkolepý Městský ostrov (Île de la Cité). Dostala se dokonce do pařížského znaku, na němž si můžete prohlédnout loď plující na vzedmuté hladině a přečíst slova fluctuat nec mergitur — zmítaná vlnami, přesto nepotopená, což je motto více než vhodné pro město, které se v minulosti muselo vypořádat s bouřemi Velké francouzské revoluce a Pařížské komuny.

Seina stála u zrodu hlavního města a dlouhá staletí byla jeho hlavní životodárnou tepnou, nesmírně důležitou obchodní a dopravní cestou. Tradičním nebezpečím ale byly povodně, které někdy odnesly celé mosty, řadu domů a mnoho Pařížanů připravily o život. Jedna z vůbec nejhorších město postihla v roce 1176, kdy se prakticky celá Paříž ocitla pod vodou. Výstavba nábřeží (quais) v devatenáctém století pomohla tento palčivý problém vyřešit a stromy lemované pobřežní promenády se navíc staly jednou z nejvyhlášenějších a nejvyhledávanějších turistických atrakcí — vítaným, příjemně zeleným, útočištěm před rušnými ulicemi a bulváry. V neděli je na velké části nábřeží na pravém břehu zakázaná automobilová doprava, takže místo automobilů se tu setkáte jen s pěšími a početnými cyklisty a lidmi na kolečkových bruslích. Od roku 2002 sem každé léto navezou tuny písku a vytvoří tu pařížskou pláž s palmami a lehátky.

Tip navíc: Rozhovory s legendami francouzského filmu
JEAN MARAIS * ROBERT HOSSEIN * MARLENE JOBERTOVÁ* PIERRE RICHARD * ANNIE GIRARDOTOVÁ a další významní umělci vyprávějí své příběhy na stránkách poutavé knihy Jiřího Žáka. „V letech 1998–2006 jsem měl možnost a velké štěstí setkávat se s největšími současnými francouzskými herci, režiséry, dramatiky i spisovateli,“ říká autor. „Vídal jsem se s nimi v divadlech, kavárnách, parcích, pařížských ulicích i v jejich bytech, někdy skutečně nad Seinou, jindy o kus dál… Mé schůzky začaly jednoho promrzlého únorového rána, kdy jsem zazvonil u dveří malého bytu na Montmartru, na jehož zvonku byly pouze iniciály JM. Přišel mi otevřít pohádkový dědeček s dlouhými bílými vlasy a vousy. Byl oblečený v černém, usmíval se a otevřel mi doslova i obrazně dveře k velkému dobrodružství. Jmenoval se Jean Marais.“