Tam, kde zem končí a moře začíná. Cabo da Roca

- Do světa autor: red

„Nejzápadnější bod Evropy a kde žije duch víry a dobrodružství, který portugalské karavely dovedl k novým světům pro svět“ takto znějí verše, které najdete na památné tabuli na nejzápadnějším výběžku Evropy Cabo da Roca.

„Nejzápadnější bod Evropy, tam, kde zem končí a moře začíná, a kde žije duch víry a dobrodružství, který portugalské karavely dovedl k novým světům pro svět“ takto znějí verše, které najdete na památné tabuli na nejzápadnějším výběžku Evropy Cabo da Roca.

Přívětivý přílet

Do portugalského Fara jsem doletěla v deset večer. Na malém, přesto mezinárodním letišti, mne s úsměvem vyhlížela Arlette. Dívka, kterou jsem neznala. Předem jsem ji kontaktovala přes stránkycouchsurfingu, kde mne její profil zaujal výbornými referencemi, a požádala ji o nocleh. Vřele mne přijala objetím a políbila mne na obě tváře.

Z letiště jsme jely rovnou na pláž a sedly si do baru. Ačkoliv byla tou dobou již noc, teploty byly stále příjemné. Obsloužila nás Portugalka, opálená do tmavě hněda. Odhadovala jsem její věk, v obličeji se jí rýsovaly hluboké rýhy, ale mohla být i mladá. Slunce v těchto krajích kůži namáhá permanentně. Na číšnici bylo vidět, jak dychtivě ráda by se se mnou bavila, ale jazyková bariéra jí to nedovolovala. Stále se ne mne ptala Arletty a usmívala se ne mne, když mi Arletta překládala. Portugalci se o cizince zajímají!

Přidal se k nám Arletty kamarád. Narodil se ve Faru, hlavním městě Algarve, a celý život tu žil. V kontrastu s obsluhou ve mně vzbuzoval lítost. Ani se nesnažil o zdvořilostní konverzaci, jen si stěžoval. V nedávné době přišel kvůli ekonomické krizi o práci, podobně jako mnoho dalších Portugalců a mladých Španělů. Obcházel jeden pohovor za druhým, pokaždé s nepříznivými výsledky.

Nejvíce depresí v Evropě!

Připomněl mi to, co jsem četla o Portugalsku před cestou. Portugalci jsou známí svou melancholií a je to národ v Evropě nejvíce trpící depresemi. A po občanech USA tu jsou druzí nejpesimističtější lidé na celém světě. Tak slunečná krajina, jak netypické.

Jejich laxní, vyčkávací přistup ke všemu je ale typický. Než aby něco spravili, raději starou věc budou používat stále dokola, dokud už přístroj úplně nevypoví službu. Pak teprve budou donuceni něco udělat. To má své historické opodstatnění. V 16. století král Sebastián uspořádal válečnou výpravu do Afriky. Jeho vojsko utrpělo zdrcující porážku. Král byl prý zabitý, ale nikdo ho neviděl. Z této události vznikla legenda, že až bude Portugalcům nejhůře, Sebastián přijede na bílém koni pomoci. A tak Portugalci dodnes čekají na svého Sebastiána.

Srdcem dobyvatelé

Myslím si také, že jsou Portugalci velmi pohostinní a hrdí na svou zem. Arlette mi s radostí ukazovala všechny památky a vyprávěla o úžasné historii tohoto státu. Počátky portugalské koloniální říše sahají do 15. století, kdy ztrácela svou moc obchodní města jako Janov a Benátky proti sílícímu Istanbulu a bylo třeba hledat nové cesty za kořením. Roku 1488 obeplul Bartolomeu Dias Afriku kolem Mysu Dobré naděje a o pár let později Vasco de Gama připlul do Indie. Pod kolonie začala spadat i Angola, Mosambik a Brazílie. Obchodem s kořením, drahými kovy a otroky Portugalsko sílilo, nedokázalo si však svou ekonomicky nezávislou pozici udržet.

Přesto měla tato koloniální říše na rozdíl od ostatních koloniálních velmocí nejdelšího trvání. Například Macao spadá pod vládu Číny teprve od roku 1999.  Díky této bohaté historii se tedy portugalsky domluvíme i v Brazílii, na Madeiře, na Azorských ostrovech. Azory, neboli „Ašoreš“, jak hezky zní v portugalštině výslovnost těchto ostrovů, jsou oblíbeným turistickým cílem nejen Portugalců, ale především zámožných obyvatel východního pobřeží USA.

Parque natural da Ria Formosa

Ráno jsme posnídaly v příjemné kavárničce pod slunečníky na náměstí. I přes konec září slunce parádně pálilo. Měly jsme výhled na jachty a na přístav, odkud odplouvaly turistické lodě na pláže do pobřežního přírodního parku Parque natural da Ria Formosa. Tento naturální útvar tvoří směs kanálů, ostrůvků s rostlinkami připomínajícími trávník, i nádherné pískové pláže. Táhne se v délce asi 60-ti km po pobřeží Algarve. Nadšence do přírody zaujme diverzitou ekosystémů, milovníky rybářství zase spoluprací rybářů s portugalským vodním psem při výlovu ryb. Místní restaurace nabízejí ve svém menu lahodné pokrmy z plodů moře.

Aminha

Kráčely jsme beze spěchu k autobusové zastávce. Hromadné prostředky podle řádu moc nejezdí, i když je situace lepší, než ve Španělsku. Pomalé životní tempo a „aminha“ – zítra, jsou však nápadně podobné právě španělskému typu smýšleni - „maňána“.

Autobusem se dá také dostat na pláž, musíte cestou přejet oblast s mokřady, což je začátek Parque natural da Ria Formosa. V blízkosti města je voda celkem špinavá, což kalí i celkový dojem.

Po dni stráveném na pláži (opět se portugalské důchodkyně a důchodci živě zajímali o to, odkud jsem) jsem v pozdním odpoledni procházela prázdnými ulicemi Fara. Navštívila jsem katedrálu Se, která byla za časů vlády Maurů (Arabové) přestavěna na mešitu. Arabové vůbec dali jižnímu Portugalsku specifický ráz a stopy po jejich kultuře zde nalézáme dodnes. V centru Fara je možno obdivovat také Biskupský palác, typický svými „azulejos“.

Relax v prázdných ulicích

Slunce stále pálilo a vytvářelo dlouhé stíny a kolem mne bylo nezvyklé ticho. Míjela jsem stromořadí s pomerančovníky v ulici. Nepotkala jsem ani živáčka. Bylo po sezóně. Tu a tam jsem z osamnělosti spíše než ze zvědavosti nakoukla do obchůdků. Prodávaly exoticky vyhlížející ženy, tipovala jsem je na Indky, a Čiňanky. A pak se místní obyvatelé diví, že nemají práci?

Portugalsko versus Španělsko

Porovnávala jsem. Ceny potravin i oblečení jsou srovnatelné s naší vlastí. Nejen proto bych návštěvu Portugalska doporučovala. Přijde mi trochu nefér, že stále z pohledu českých turistů zůstává ve stínu sousedního ukřičeného a předraženého Španělska.

Zajímavý byl však diametrální rozdíl jak v ekonomice, tak v celkovém rázu krajiny a architektury mezi těmito dvěma odvěkými rivaly.  Zatímco lehce „neupravené“ Portugalsko lemují bílé domečky se žlutými, červenými a modrými nátěry kolem oken a střech a lze spatřit i polorozbořené domy arabského stylu, když přejedete hranice, tak jako já při mé cestě autobusem na trase Faro – Sevilla, jako mávnutím kouzelného proutku se krajina změní. Budete ohromeni přepychovými vilami s bazény a květinami.

Rozdíl byl ohromně patrný. A nejen ve finančních možnostech těchto dvou jižanských států. Jako řidič vyrážel z Fara Portugalec a cesta byla tichá a poklidná. Při naší zastávce v Huelvě, kde se hned strhla hádka na nástupišti mezi čekajícím davem, se řidič vyměnil za španělského kolegu. Ten okamžitě naladil svou oblíbenou rozhlasovou stanici a domníval se, že stejný hudební vkus mají i cestující. Proto otočil volume co nejvíc doprava.

Přidáte se?

S Arlette jsem stále v kontaktu. Občas mi pošle srdečné pozdravy. Když se procházím po zmrzlých dlažebních kostkách v Praze, chybí mi vyhřáté uličky ve Faru. A co vy, zaujalo vás Portugalsko? Letenky z Německa se dají pořídit už kolem 30ti eur. Cenu nabízí Ryanair pro odlety z memmingenského letiště. Toto letiště najdete kousek od Mnichova západním směrem a je běžně dostupné např. přes spolujízdu mitfahrgelegenheit.

Více naleznete na StudentPoint.cz.

Tagy: moře Evropa Portugalsko