Zkázu nese voda

- Cestování autor: red

Starobylé městečko Hasankeyf, které by si spíše zasloužilo zápis na seznam památek chráněných UNESCO, zřejmě brzy zmizí pod vodou. Turecká vláda se rozhodla ke kontroverznímu kroku – na horním toku řeky Tigris už začala budovat novou přehradu. Kdo chce ono úžasné místo ještě spatřit na vlastní oči, měl by si pospíšit.

Hasankayf je jedním z nejstarších trvale obydlených míst na světě. Donedávna mnoho historiků proto věřilo, že se stane kulturním pokladem. Dnes už je ale jeho existence zpečetěna. Celé zmizí nejpozději do konce roku 2013 pod vodou nové přehrady Ilisu. Pohasly také naděje, že se Turci pokusí alespoň část z něj záchránit. Přitom přestěhovat část památek by bylo nesrovnatelně jednodušší, než muselo být před padesáti lety stěhování chrámu Abu Simbel v Egyptě, během dodnes sporné stavby Asuánské přehrady. Vláda v Ankaře má však naspěch a pouze omezené peníze. Patrně bude mít problémy i se slíbenými kompenzacemi pro místní obyvatele, které zatopení oblasti postihne. Asi nekrolog Hasankeyf patří mezi nejkrásnější městečka východního Turecka. Orientální atmosféru umocňuje nádherná poloha v hluboké skalní soutěsce řeky Tigris (turecky Dicle). Posledních dvě stě let tu žijí převážně Kurdové. Dějiny města však psalo mnoho dalších národů. Jeskyně, jimiž je jako ementál provrtána skála nad dnešním centrem města, byly kdysi sídlištěm obyvatel říše Urartu. Postupně je rozšiřovali Asyřané, Římané a Byzantinci. Dnes tato skalní pevnost připomíná bizarní obydlí ve slavné Kapadokii. Umělé jeskyně a starověké nápisy ale nejsou jedinými poklady Hasankeyfu. Poté, co město dobyli Arabové (roku 640), začala jeho ráz silně ovlivňovat islámská architektura. Později tu vyrostl palác náčelníka jednoho z tureckých kmenů, jež se valily během středověku na západ z nitra Asie. Zachovaly se z něj ale jen ruiny. Dnešního návštěvníka tak nejvíce okouzlí kamenné mešity a minarety, nejstarší z 12. století. Všechny mají neopakovatelné kouzlo, ale jedinečné jsou hlavně tím, že neprošly žádnými úpravami v následujících staletích. Mimořádně pozoruhodné je také mauzoleum Zaynal Beg Türbesi, postavené pro tureckého prince z rodu Ak Kojun, který v 15. a 16. století ovládal celé dnešní východní Turecko. Stavbu v středoasijském slohu pokrývá množství barevných kachlů, čímž se značně odlišuje od všech ostatních muslimských hrobek v Anatólii. Město však nejvíce proslavila stavba mnohem prozaičtější – most. Vznikl ve 12. století, kdy byl Hasankeyf sídlem mocné turecké dynastie Artukind (Artukovci). Gigantický most tvořilo pouze pět oblouků. Střední pole mělo rozpětí čtyřicet metrů a jeho klenba byla patrně největší ze všech středověkých mostů. Sloužil několik století, nežli ho poškodilo zemětřesení. Trosky obřích pilířů se však tyčí k nebi dodnes. Dvě krajní klenby dokonce ještě nedávno sloužily jako obydlí. Blahobyt přinese voda? Z Hasankeyfu byla po tisíciletí kontrolována doprava a obchod na řece Tigris. Význam tohoto strážního bodu ještě vzrostl po vybudování mostu. Ve městě se křížily cesty obchodníků z celého muslimského světa. Když se ale začala na začátku minulého století rozpadat Osmanská říše, klesal i význam Hasenkeyfu. Někdejší rušná obchodní křižovatka se proměnila v chudou osadu, ztracenou v nejzaostalejším regionu země, kam jen pomalu pronikaly výdobytky moderní doby. Situaci obyvatel tu navíc také začaly komplikovat militantní kurdští separatisté, jejichž aktivity polevily až v polovině devadesátých let. Prosperitu mohl Hasankeyfu v budoucnu přinést slibně se rozvíjející turistický ruch, ale turecká vláda se rozhodla jít jinou cestou. Chudobu obyvatel jihovýchodního Turecka podle jejího názoru odstraní megalomanský projet nazývaný GAP. Během něho bude vybudována na řekách Eufrat a Tigris soustava přehrad, která umožní postavit velké zavlažovací systémy a poskytne i levnou elektrickou energii. Údajně prý díky tomu najdou práci dva miliony lidí z osmi nejchudších provincií země. GAP už je ale z velké části dokončen a vše nasvědčuje tomu, že nepřinese jen užitek, ale i mnoho vážných problémů. Pouze plané sliby "Voda přitahuje vodu," tvrdila řada tureckých odborníků, když volala po výstavbě přehrad. Poukazovala na velké jezero Van, na jehož březích spadne nejvíce srážek v celém jihovýchodním Turecku. Obecně totiž platí, že velké vodní plochy přitahují déšť. Jenže, co naprší na jednom místě, to nenaprší jinde. Voda se pouze přemístí, ale nepřibude, jen naruší zdejší ekosystém. Jako demagogie se ukázala i řada dalších vládních tvrzení. Zpochybňován je především ekonomický přínos projektu GAP pro místní Kurdy. Některé zavlažovací kanály už stojí a skutečně se podle očekávání zvýšila sklizeň bavlny a dalších plodin. Výnosy však obohatily především státní pokladnu a zemědělcům zůstala zas jen každodenní dřina. Mnoho z nich navíc přišlo kvůli výstavbě přehrad a rozšiřování polí o tradiční pastviny. Někteří dokonce také o původní domov, neboť pod hladinou nádrží mizí řada vesnic. To mělo a ještě bude mít pochopitelně velmi dramatické sociální dopady. A navíc bylo na stavbě a provozu stávajících přehrad zaměstnáno jen velmi málo místních dělníků. Mluví se o armagedonu Přehrada Ilisu, která brzy zaplaví i Hasankeyf, má být dovršením již čtvrt století budovaného projetu GAP. Její úplné napuštění potrvá tři roky a z údolí řeky Tigris, které bylo osídleno po celých pět tisíc let, bude vystěhováno možná až šedesát tisíc vesničanů, kteří nadobro ztratí svůj domov i obživu a nezbude jim nic jiného než čekat na vládou slíbené kompenzace. Nový Hasankeyf má být sice postaven na kopci pár kilometrů od dnešního ještě před začátkem napouštění přehrady, ale nikdo ze starousedlíků se do něj stěhovat nechce. Staří již nemají sílu začínat znovu a mladí půjdou raději do velkých měst, kde snadněji seženou obživu. Přehrada tedy nejen zničí historické památky, krajinu, ale způsobí mnoho lidských tragedií. Její výstavba ještě zhorší vztahy Turecka s jižními sousedy. Sýrie od počátku GAP kritizovala, neboť na vodě, kterou zadrží přehrady v Turecku, jsou existenčně závislé tisíce jejích zemědělců. Také obyvatele dnes těžce zkoušeného Iráku, kde lidé již od dob starověké Mezopotámie hospodaří na březích biblického Eufratu a Tigridu, postihuje kvůli tureckým přehradám stále vážnější nedostatek vody. V řece klesl průtok a tím i hladina spodní vody. Na některých místech v Sýrii až o pět metrů za rok. Irák na tom bude určitě mnohem hůře, neboť tam prakticky vůbec neprší. Jestli Turecko zcela dokončí GAP, bude to pro Sýrii a Irák, jako když se zavře kohoutek. Nejvíce to postihne nejchudší vrstvy. Do budoucna je tak zaděláno na velmi vážný problém, který může skončit i válečným konfliktem. Pesimisté mluví dokonce o konci světa a poukazují na proroctví o armagedonu v Novém zákoně. To říká, že králové z východu se shromáždí k poslední velké bitvě na světě, až vyschne Eufrat a Tigris.