Demokratická a prosperující republika je také jednou z biologicky nejrozmanitějších oblastí planety, ekologickou pokladnicí, jejíž ohromující množství biotopů — sahající od tropických deštných lesů a pláží po vulkány a mangrovové mokřady — umožňuje existenci fascinující variety živočichů, z nichž mnozí jsou chráněni osvíceným národním systémem chráněných oblastí, který je často považován za modelový. Ačkoliv se tento idylický obrázek možná netýká současné kostarické společnosti jako celku, pravdou zůstává, že dlouhá demokratická tradice země a absence vojenských sil (kostarická armáda byla rozpuštěna roku 1948) ostře kontrastují s prudkými vnitřními konflikty, které v minulosti sužovaly sousední země, zatímco Kostarika z velké části unikla přírodním katastrofám, které postihly tolik ostatních středoamerických států. Pověst mírumilovné a poklidné země se tak stala významným faktorem pozoruhodného rozvoje kostarického turistického průmyslu — každým rokem do Kostariky zavítá více než milion návštěvníků, přicházejících převážně ze Severní Ameriky. Největší zásluhu na tom, že se země stala jednou z předních ekoturistických destinací planety, však nepochybně má neobyčejná krása kostarické přírody. Turisté do země míří za trasami procházejícími porosty milion let starých tropických deštných lesů; za sopkami zve-dajícími se uprostřed horských hřebenů; nebo za vysoko položenými horskými mlžnými lesy, které jsou domovem jaguára, váhavého tapíra a oslnivého kvesala. Turismus však nabízí méně „autentickou“ zkušenost z pobytu v Kostarice, než by si někteří návštěvníci země přáli: je velmi těžké najít místečko, kde byste nenarazili na raftaře nebo surfaře, a další a další dříve odlehlá místa jsou skupována zahraničními investory. Nicméně najdete jen málo Kostaričanů, kterým by se nezamlouvala reputace jejich země coby populární turistické destinace — patrně protože jsou si dobře vědomi pravdivosti přísloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. S přibývajícím množstvím hotelů, obchodních center a přílivem dalších a dalších návštěvníků zahlcujících prázdninová letoviska a národní parky není pochyb o tom, že Kostarika zažívá významné společenské změny. Nicméně nežádoucí aspekty, které otevření se světu přináší — sexuální turistika, podfuky s prodejem nemovitostí a konflikty mezi movitějšími zahraničními majiteli realit a chudším místním obyvatelstvem — jsou na vzestupu. Kostarická ekonomika je jednou z nejpružnějších ve Střední Americe a poměrně často argumentuje tím, že ze všech národů regionu nejméně těží ze Středoamerické dohody o volném obchodu (CAFTA), k níž Kostarika přistoupila roku 2005 – významný krok v historii ekonomiky země a zejména v historii mezinárodních vztahů s USA. Zda regionální integrace bude znamenat prosperitu nebo ztrátu pra-covních míst, to ukáže až čas. V každém případě příjmy plynoucí z turistického průmyslu jsou jedním z důvodů, proč se Kostaričané — neboli Ticos, jak se obecně označují — těší nejvyšší míře gramotnosti, nejlepší zdravotní péči, nejvyšší úrovni vzdělání a nejdelší průměrné délce života v celé Stře-doamerické šíji. To však neznamená, že je Kostarika skutečně zemí střední společenské třídy, jak bývá často označována — značné procento populace zde dodnes žije pod hranicí chudoby — a přestože v zemi probíhá rychlý proces modernizace, její charakter dodnes utvářejí rozmanité místní kultury, od afro-karibské provincie Limón, s kreolskou kuchyní a místním dialektem, až po tradiční ladino hodnoty ztělesněné sabaneros (kovboji) v Guanacaste. Země má dále nejhustší osídlení venkovských oblastí v Latinské Americe a celá společnost se otáčí kolem dvou hlavních os, jimiž jsou venkov a rodina: kamkoliv se jen v Kostarice hnete, všude narazíte na nějakou známku přítomnosti venkovského života, ať už to budou venkované vlekoucí se na koních po nezpevněných cestách, plantážníci vyráže-jící v ranní mlze za prací na kávová pole nebo sběrači avokáda vracející se na bicyklech domů při západu slunce.