Dillí: Prostě zatrub!

- Cestování autor: red

Parminder Singh, prodavač hraček a řidičský instruktor na částečný úvazek, mi pečlivě odříkává základní pravidlo: "V Dillí můžeš troubit, jak chceš." Když ti neuhne autobus: zatrub. Když se na tebe přimáčkne rikša: zatrub. Když ti vleze kráva do cesty: zatrub. Když dopravu zpomaluje rodina namačkaná na motorce: prostě zatrub...

V Dillí musíš pořád troubit, troubit, troubit," opakuje první lekci v řízení Parminder. "Tohle není ta tvoje Amerika." A to je víc než znát. Řídit auto v životem kypícím indickém hlavním městě neznamená jednoduše jen tak vklouznout za volant. Je to spíš každodenní boj, ve kterém vyhrává ten silnější. Každý den do ulic tohoto starodávného města vyráží víc než čtyři miliony vozidel - náklaďáků, osobních aut, rikš, motorek, skútrů a autobusů. K nim se přidávají miliony bicyklů, tisíce ručních vozíků, volně se potulující krávy a občas nějaký ten slon nebo velbloud. Ulice jsou symfonií chaosu: klaksony troubí, auta opile kličkují a použití blinkru je vzácnost. Jen pár vozovek má vyznačené pruhy a ještě míň řidičů je bere na vědomí. Úměrně tomu, jak vzkvétá indická ekonomika, se každý rok do provozu v Dillí zapojí 100.000 nových vozů, které čím dál víc ucpávají ulice původně stavěné pro nosítka mogulských králů a automobily britských koloniálních úředníků s osobním řidičem. A teď k nim přibyl ještě jeden vůz. Dva roky jsem se po Dillí pohyboval v taxíkách a rikšách. Ale moje žena a novorozené dítě mě donutily koupit auto. Vybral jsem vozidlo, jaké bych si zpátky do Států rozhodně neodvezl - nemotorný, plyn chrlící kolos indické výroby s pohonem na všechna čtyři kola, který se pyšní přiléhavým jménem Sumo. Řídil jsem na čtyřech kontinentech od Los Angeles po Zimbabwe, probíjel si cestu přes sněhové bouře, písečné bouře, mlhu, déšť a dopravní zácpy horší než očistec. Ale Dillí je jiné. Nebylo by to tak zlé, kdyby mi bylo pořád ještě šestnáct a snažil jsem se překonat 145 kilometrů v hodině v matčině starém autě na pennsylvánských okreskách, kdy jsem si byl jistý, že se mi to povede a umřu. To by svým způsobem mohlo pomoct, protože na řízení v Dillí je třeba podivný koktejl fatalismu a nonšalance. Tady skoro každý zřejmě chápe, že nehoda je nevyhnutelná - jen se tím nijak netrápí. Jak říká Singh: "Tohle je Indie. Tady neexistují dopravní pravidla." Tady se setkáte se vším, od řidičů rozmarně přejíždějících přes tři pruhy za plného provozu až po šňůru aut projíždějící jednosměrkou v protisměru. Výjimkou nejsou ani nezletilí řidiči - někteří klučíci vypadají, že je jim sotva dvanáct. Během monzunových dešťů se dělají louže schopné spolknout malé auto a hinduistická svatební sezona naplní silnice ženichy na koních, které doprovázejí pochodující kapely. Řidičské průkazy neznamenají nic, protože mnoho autoškol je nabízí jednoduše za úplatek. Já nic z toho nepotřeboval, protože po pár hodinách čekání ve frontách a jednání s unuděnými byrokraty jsem se dozvěděl, že dostanu indický řidičák, když ukážu ten americký. Ale když člověk stráví nějaký čas uprostřed indické dopravy, tak mu najednou začne ze všeho toho chaosu vystupovat systém. Auta se sice málokdy pohybují rychle, ale zato se pohybují pořád. Ve městě, kde se zdá neustálá srážka nevyhnutelná, je skoro zázrak, že počet nehod není vyšší. A výbuchy nekontrolovatelného vzteku jsou krajně vzácné, i když jsou tu k vidění manévry, z nichž by kterýkoli americký řidič šílel. Ovšem pořád je to boj, v němž přežívají silnější. Bicykly, skútry a motorky jsou vydány na pospas autům, džípům a náklaďákům a chodci jsou vydáni na pospas všem. Každý rok je při dopravních nehodách v Dillí zabito více než 1500 lidí.