A můžeme hned tématicky začít dramatickou příhodou právě z vlaku. Jak už to v našem kolektivu bývá zvykem, chaos vítězí nad řádem a připraveností. Proto také dva členové (stejně jako loni) shání potraviny až na poslední chvíli. My zbylí už vyděšeně čekáme před vlakem (aby nás aspoň viděli, až budou přibíhat) a přemýšlíme, co s naší skupinovou jízdenkou, jestli to nestihnou. Dobíhají za zvuku píšťalky a vrhají se do vlaku. Do toho naproti, jedoucího směrem kamsi. Nevidí, neslyší, naše zoufalství dosahuje vrcholu.

Naštěstí hned vzápětí vybíhají ven. Líná huba nebyla nikdy jejich problém, a tak se pro jistotu ve vlaku optali na směr. Tímto děkujeme neznámému zachránci. Vyrážíme směr Poprad. A všichni!!! Důvod k malé oslavě. Mírně doplňujeme pitný režim a nemůžeme si vynachválit výhody vlaku. (Nemusíme chodit prosit pana strojvedoucího o krátké zastávky.) Jezděte vlakem, neškodí vám, ani lidem ve vašem okolí.

Ano, dědečku mrazíčku

V Popradu je citelně chladněji než u nás, ale se vším se počítalo.. Popojíždíme do vesničky Telgárt a vydáváme se vzhůru na hřeben, směr Kráľova hoľa. 20 kg na zádech nás hřeje až až, takže chladno nikomu nevadí. Spíše naopak. O tisíc metrů výše (samozřejmě nadmořských) už tomu je jinak. Vidět je tak na 2 metry, led létá vzduchem a zoufale se smějeme jeden druhému, jak se v poryvech vichřice roztomile potácíme. V tomhle si stan nahoře asi nepostavíme.

Naštěstí na Kraľovej hoľi už nestojí strom zelený, jak se zpívá v jedné lidové písni (a pochybuji, že kdy v téhle výšce stál), ale vysílač červený a u něj i nějaká budova. Pokoušíme se dojít si na záchod (nepřál bych to ani největšímu nepříteli) a najít aspoň trochu závětrné místo. Při prohlížení nadějně vyhlížejícího kontejneru na odpadky, se kterým jsme chtěli trumfnout druhou pátrací skupinu, nás tato nemile překvapila objevem svým – otevřenou místností v budově, navíc s pěkně roztopeným radiátorem. Byla to volně přístupná nouzová ubytovna. (Možnosti nočního umrznutí, a s tím spojených zážitků, litoval jen jeden člen, ale on je trochu  extrémista.) V ní už (prý od odpoledne) jeden český pár. Ten den nikdo další nedorazil, a tak jsme ani nemuseli spát vsedě.

Relax

Ráno už je lepší, vydáváme se za ustupující mlhy dál po hřebeni. Terén to je nenáročný, jde se krásně. Cestu nám zpříjemňuje pohled na zasněžené Vysoké Tatry. Nikam nespěcháme a brzy se necháváme zlákat nově zrekonstruovanou útulňou Andrejcová a kotvíme už v půlce odpoledne tam. Chata je opravdu nádherná, jak z Nikoly Šuhaje loupežníka. Jsme tu sami a ani se tu nic neplatí, vše volně k dispozici. Dokonce i dvoumužná pila. Večer si děláme oheň a kocháme se červánky zalitými Tatrami. Vřele všem doporučuji.

Jen výše

Plni elánu (jen Jožo Ráž nám chyběl) pokračujem po hřebeni do sedla Čertovica. Dáváme si polévku a jedno pivečko na osvěžení. Pak vyrážíme dál směrem na Štefánikovu chatu. Tam při svačince obdivujeme okolní panoramata. Dalším cílem naší cesty je nejvyšší hora Nízkých Tater – Ďumbier (2043 m n. m.) Jaro je na horách nejkrásnější. Všude plno šafránu a protěže. Na Ďumbieru povinné kochání (v českém, ne v polském významu) a skupinové foto.

Cestou dolů nás zastavil milý človíček a vyptává se nás odkud jsme, kam jdeme, co chceme v životě dokázat atd. Když se dozví, že jsme z jižních Čech, hned nás zve do Českých Budějovic na jakousi „charismatickou akci“. Začínám tušit, a tak se radši dál nevyptávám. Bohužel to nedošlo všem a dozvěděli jsme se tedy o nějakém neznámém člověku jménem Kristus a jak je to boží, když se tři dny někde modlí čtyři tisíce lidí. Dostáváme požehnání a můžeme jít konečně dál. Ten den končíme na Chopku. Chceme si zkusit, jaké to je spát ve 2000 m n. m. „pod širákem“. (Pozor, spát se tam nesmí vůbec, takže to doma nezkoušejte.)

Obloha vypadá dobře, ale přesto pro jistotu stavíme vedle ještě stany. Na horách člověk nikdy neví. Extrémista ještě chvíli přemýšlí, jestli nepůjdeme spát o pár metrů výš , protože teď jsme zhruba jen ve 1994 m n. n., ale nakonec se nechá přemluvit, že je to vlastně jedno. Jdu se s ním na uklidněnou aspoň projít na vršek Chopku a vyfotit pár dalších červených západů slunce. Nevyhneme se ani pár portrétům, takže nám nakonec z toho vylezlo i několik romantických plakátů, za které by nám ruce utrhal leckterý časopis pro dospívající dívky.

Borovička

Noc jsme přežili bez problémů. Ráno nás při snídani mile překvapil pár metrů od nás procházející kamzík. (Během dne jich pak potkáváme ještě tolik, že nás to už skoro začíná nudit.) Jsou tu tak otrkaní, že člověk skoro čeká, kdy ho nějaký požádá, jestli nemá pár drobných na pivko. Kromě kamzíků se nám podařilo zahlédnout i dva sviště a málem zašlápnout pěkných pár zmijí. Inu, je to ale úroda.

K večeru končíme v chatě pod Chabencom. Další oficiální útuleň. Nikdo v ní není, ale je otevřená, a tak si necháváme uvnitř věci. Místo na spaní je v patře, ale pod schody je asi pět cedulí s varováním, že se nahoru nesmí bez majitele (a v botech). Definitivně nás odradí až P.S. na poslední ceduli: Nie, nemôžete sa tam ísť pozrieť.

Jdeme se tedy projít po okolí bez zátěže. Cestou potkáváme i onoho správce chaty, který byl v nejbližší vesničce dokoupit zásoby (alkoholu).Večer, po návratu z procházky, jsme si s ním příjemně popovídali v romantickém prostředí mezi petrolejovými lampami a lampami rumu a borovičky. Obzvláště veselá nám přišla historka, kdy se prý Ďurko, majitel chaty, srazil v zatáčce na kole s medvědem. Obě strany vyvázly prý bez zranění. Dochází na erární kytaru a nakonec zde znovu potkáváme i naše spolunocležníky z Kraľovej hoľe.

Flákárna

Máme ještě dva dny, ale zbývající úsek je kratší. Žádné další pohoří už pak nestihneme, a tak jsme zvolili poklidnou variantu pochodu s dlouhými přestávkami na obdivování krásy přírody. Na každém kopci povinná hodina válení a kochání. My, co se nikdy nespálíme, a proto se nemažem (čemuž jsem už několikrát věřil a neoplatilo se mi to), jsme se takto dokonale spálili a zadělali na úžeh. (Jako vždycky, a pak, že se chybami člověk učí.)

Tímto stylem a s jedním mezipřespáním jsme se nakonec proflákali až do Donoval. Tam jsme se večer pobratřili s místními domorodci, vypověděli jim všechny své hrdinské činy a nastal čas dát Slovensku sbohem.

Z Liptovského Mikuláše opět vlak InterCity směr Praha a povinné doplňování tekutin. Cesta už podstatně smutnější. (Znáte syndrom návratu z dovolené, ne?) Cinkající vratné obaly dáváme jakési sociálně slabší paní na nádraží, která z nich má obrovskou radost. (Přesně v duchu skautského zákona – každý den udělej alespoň jeden dobrý skutek.) No a pak jsme se vydali domů vstříc mytí a všem dalším nepříjemnostem normálního života…