Po více než dvou hodinách strávených čekáním na moldavské hranici byly komplikace tím posledním, co bychom si přáli. Muž s »poklopovou« čepicí ještě párkrát obkroužil auto, pak se zastavil u okénka řidiče, beze slova mu podal naše doklady, otočil se a odešel. Cesta byla volná. Za chvíli už jsme míjeli starou ceduli s nápisem Vítejte v Moldavsku!

Ta-ta-tankodrom!

První kilometry do vnitrozemí Moldavska vás překvapím tím, že váš vůz v podstatě zběsile poskakuje po neskutečně rozbité a nerovné silnici. Padesátka je maximální rychlost, kterou si můžete dovolit na všech silnicích, kromě těch hlavních. Místní lidé nicméně ve svých autech doslova létají přes výmoly a díry, jako by se nic nedělo. Džungle na silnicích pak panuje ve všech větších městech, kde jsou hlavní tahy plné vozů, jejichž řidiči jezdí nárazník na nárazníku, systémem brzda-plyn. Po prvním dnu nejspíš zjistíte, že vůbec nemá smysl používat vlastní vůz, ale mnohem jednodušší a bezpečnější je používat místní hromadnou dopravu. I přes fakt, že pohonné hmoty jsou v Moldavsku skoro o polovinu levnější u nás, je hromadná doprava tím, čemu říkáme »za hubičku«. Bezmála stokilometrová cesta autobusem vás bude stát zhruba 25 korun v přepočtu, a to je přece paráda!

Skvělé víno v každém domě

Chcete-li poznat, jak žijí obyčejní Moldavané, ubytujte se na vesnici. I když v malých vískách budete těžko hledat asfaltové silnice, rozvod vody v domech a budete se muset spokojit se suchým záchodem tureckého stylu, rozhodně se nedá říct, že by takový život neměl svůj půvab. Domy jsou dobře udržované a čisté, jejich obyvatelům pranic nevadí, že musejí chodit pro vodu k nejbližší studni. Co ale Pražáka zvyklého na smog v plicích a hluk dopravy nadchne s přehledem nejvíc, je zdejší příroda, která je doslova úchvatná. Snad na každém kopci najdete vinice, které jsou pro tuto zemi doslova charakteristické. Stejně jako u nás na jižní Moravě má tady každý dům svoji vinici a pochopitelně i svůj vinný sklípek. Moldavské víno je ve světě pojmem, a ať se Italové nebo Francouzi vztekají jak chtějí, říká se, že právě z tohoto kousku Evropy víno pochází. Moldavské víno je silnější než to, na které jsme zvyklí, a také o něco sladší. U nás je asi nejznámější značka Kagor, ale každý z místních vám pochopitelně řekne, že jeho víno je mnohem lepší. A z vlastních zkušeností musíme říct, že mají stoprocentní pravdu.

Návrat o sto let

Shluk domů mezi vinicemi - to je správná Moldavská vesnice. V jednotlivých uličkách se volně potulují husy, které jsou naučené, že v určitou dobu se samy přikolébají před branku svého obydlí a majitel je pustí dovnitř. Aby se místním husy nepletly, tak si je jednoduše značí barvou. Potkáte tak husy s modrým pruhem, s červeným anebo černým.

Srdcem každé vesnice je místní prodejna potravin - alimentary, která má otevřeno téměř non-stop a jejíž součástí je stůl a pár lavic, kde si místní pijani dávají do nosu. V Moldavsku ale není zvykem dlouhé vysedávání u piva jako u nás, takže ten, kdo je tady příliš často viděn, je pro ostatní pijan. Představte si, že by se to takhle bralo u nás! Půlka národy by byla označována za alkoholiky!

Cesta do města

Do města se z vesnice Moldavané dostávají nejčastěji mikrobusy, kterým se tady říká »maršutka«. Jde vlastně o obyčejnou dodávku přizpůsobenou pro dopravu alespoň dvaceti lidí. Jezdí nepravidelně, ale poměrně často. Jedná se o extrémně levný způsob cestování po zemi. Řidiči nejčastěji starých mercedesů se řítí po rozbitých cestách s naprostým přehledem, vyhýbají se pomaleji jedoucím vozům i dobytku. Za cestu se platí se řidiči, a to až při vystupování. Kolik vlastně, na to jsme během našeho putování Moldavskem nepřišli. Ať jsme řidiči dali cokoliv, poděkoval a nechal to být. Moldavané jsou zvyklí maršutkou přepravovat prakticky cokoliv, tak vás popravdě ani nepřekvapí, když vaší sousedce náhle z tašky vykoukne husa a zlostně na vás zasyčí. Celou maršutkou se v takové chvíli ozve srdečný smích.

Města evropských parametrů 

Pokud na turistu působí vesnice tak trochu zaostalým (byť romantickým) dojmem, tak města se postarají o velké překvapení. Náhle se totiž ocitáte v docela jiném Moldavsku. Už město Hânceşti (vyslovuje se Hynčešť), které má sotva 150 tisíc obyvatel, je normálním evropských městem s rušnými ulicemi, moderními obchody a restauracemi i dopravními zácpami. Připomenutím toho, že země kdysi byla součástí Sovětského svazu, je snad jen obří monument místního rodáka Grigorije Kotovského, bývalého ruského a sovětského vojevůdce, který shlíží na město z kopce.

Největší městem Moldavska je jeho metropole Kišiněv. Široké ulice a obří stavby typické pro éru Sovětů vás upoutají na první pohled, stejně tak prakticky neustále popojíždějící kolony vozů na silnicích. O Kišiněvu nelze hovořit jinak než o moderním evropském městě. Nové obchody, restaurace, upravené parky a všude velice čisto – to jsou věci, které vás velmi mile překvapí a možná se i trochu zastydíte, když si uvědomíte, že většina českých měst je na tom s čistotou mnohem hůře. Zklamáním může být Kišiněv snad jen pro milovníky historických památek, kterých je v moldavské metropoli opravdu jen hrstka. Příjemné atmosféře města to ale ani trochu na půvabu neubírá.

Separatistický Tiraspol

Je až k nevíře, že v zemi, která je skoro o polovinu menší než Česká republika, funguje další republika, která si sama vyhlásila samostatnost. Podněsterskou republiku vyhlásila v roce 1990 skupina separatistů okolo současného podněsterského prezidenta Igora Smirnova. Republika má vlastní vládu, měnu a dokonce i vlastní poštovní známky, které ale platí jen na území této republiky, teda zhruba na 3567 kilometrech čtverečních. Podněsterskou republiku dodnes žádný stát neuznal, pokud tedy nepočítáme podobné separatistické (a neuznané republiky po celém světě). Centrem samozvané republiky je Tiraspol, který by turista rozhodně neměl minout. Proč? Pokud se totiž chcete vrátit do dob, kdy na ulicích byly běžně sochy Lenina a všude pěticípé hvězdy, přijeďte si zavzpomínat, tady si jich stále užijete požehnaně. Sami Moldavané ale o Podněstří mluví trochu s despektem. „Je to jen politika, obyčejným lidem je to jedno,“ říkají s úsměvem.

Ruština i rumunština

Historicky bývalo Moldavsko jednou ze zemí Rumunska, mocenské choutky Sovětů se ale projevily tak, že bylo součástí Sovětského svazu. Setkává se tu tedy rumunský a ruský živel, což je místy velmi zajímavé. V praxi tak vlastně nikdy nevíte, zda na vás v obchodě nebo restauraci promluví rusky nebo rumunsky, velmi často jde o jakousi kombinaci obou jazyků, které ale Čech se základní znalosti ruštiny ze základní školy dokáže porozumět. A jací jsou samotní Moldavané. Na první pohled bez úsměvu. V restauracích je chování číšníků poněkud povýšené, ostatně stejně jako bývalo kdysi u nás. Policisté mají v zemi veškerou moc a také úctu obyvatel, neexistuje, že by se někdo s představitelem zákona hádal tak, jak je běžné u nás. Pokud se ale Moldavanům dostanete pod kůži, najdete neobyčejně přátelské a pohostinné lidi s úžasným smyslem pro humor. Dokážou vám pomoci prakticky s čímkoliv a udělají pro vás ve své zemi první a poslední. Pokud jim dokážete své srdce otevřít stejně jako oni vám, najdete přátelé na celý život.