A protože u „zrodu“ vanilky v Evropě stáli Španělé, zdomácněl i španělský název vainilla. V moderní době se místo tradiční vanilky začal používat samotný vanilin, purifikovaný z dřevního odpadu papírenského průmyslu, chuti pravé vanilky se ale nevyrovná. Dlouho bylo jediným dodavatelem vanilky Mexiko, teprve v roce 1819 se Holanďanům podařilo začít pěstovat vanilku na Jávě. Problém byl s opylením, květy se totiž otevírají jen na velice krátkou dobu a mimo Mexiko chyběly drobné včelky, které jsou jediné schopné vanilku opylovat. Až dostal ředitel pokusné zahrady spásný nápad – umělé opylení, které se používá dodnes. Podle jiných údajů je otcem umělého opylení Belgičan Charles Morren. Po opylení se mohou pěstitelé konečně dočkat plodů, tobolky ale musí ještě prodělat náročný proces sušení a fermentace, proto je cena vanilky tak vysoká. Podle původu se také označuje typ vanilky, která dnes pochází vedle Jávy ještě z Cejlonu, ostrova Reunion, Baham, Madagaskaru a Tahiti. Celkově rozeznáváme více než 110 odrůd vanilky, pouze 15 druhů je ale aromatických. Tahitská vanilka Vanilka z Francouzské Polynésie byla dlouhou dobu považována za druhořadou, protože měla díky menšímu podílu vanilinu a přítomnosti dalších látek (především heliotropinu) poměrně odlišnou vůni, teprve v posledních desetiletích je tahitská vanilka považována za nejlepší na světě. Na Tahiti se vanilka dostala až v roce 1848, s největší pravděpodobností se jednalo o hybrid mezi Vanilla panifolia a Vanilla pompona, který se nyní nazývá Vanilla tahitensis. Vanilku dnes na Tahiti pěstují jednotlivé rodiny v malém, stejně jako tomu bylo před 150 lety. Nejvíce se pěstuje na ostrově Tahaa, který se dokonce dočkal přezdívky Vanilkový ostrov. I tak je pěstování vanilky velice náročné a celková roční produkce celé Polynésie nepřesahuje 5 tun. Během posledních pěti let ceny vanilky výrazně rostou, od roku 2000 do roku 2003 vzrostly šestkrát. Velkoobchodní cena tahitské vanilky je dnes více než 500 dolarů za kilogram.