Slunce se vylupuje z tuše noci, je ráno po západu slunce prožitém v Romnických lesích. Jejich hloubku nelze ve slunci, které plaší houfy divočáků, losů, kteří sedřeli kůru ze stromů a jiné zvěře, téměř odhadnout. Pořádek v lese hlídá Romek – myslivec, který pomáhá návštěvníkům oblasti se sledováním divoké zvěře. Ukazuje stopy „wilků“, jak familiérně nazývá vlky. Je vidět, že jedno ze zvířat se propadlo do ledu, než v panice vyběhlo ven, a za táhlého kňučení zmizelo mezi stromy.

V tomto odlehlém koutě Polska se vyplatí být zadobře se sousedy. Jde o  jedno z posledních území v Evropě, kde dosud žijí divoká zvířata v naprosté volnosti (ani na Slovensku už vlka v lesích nepotkáte). Jeďte do Goldapu, i když vám cesta asi chvíli potrvá (z Prahy po D 1 1069 km), je to největší město v oblasti  (13 000 obyvatel).

zdroj: Profimedia

Kdysi dávno lesy jako tento pokrývaly celý kontinent. Najdete zde šelmy, které by obstály proti predátorům Ameriky a Afriky. Ještě před tisíci lety vás mohl v Británii podupat bizon, poslední pořádné napadení vlkem spadá do 17. století. V Beskydech, západním cípu Karpat, se v současnosti vykytují 2 – 3 smečky vlků, přičemž každá má mezi 5 – 15 jedinci.

Sporadicky je jejich výskyt zaznamenáván také na Šumavě, což trochu kalí legendu o posledním šumavském vlku. Ten byl zastřelen 2.prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka. Po jeho smrti se již nikdy nevytvořila samostatná populace vlků.

Vlk nás nepotřebuje...

S pádem komunismu se populace divoké zvěře, vlků, zubrů, rysů i losů, začala opět postupně rozšiřovat.  Romek vypráví o noci, kdy narazil na vlka, který sledoval divočáka a zkusil napodobit vlčí vytí. K jeho překvapení mu z temné přišla odpověď. „Proběhl kolem mého auta, takže musel vědět, že jsem člověk, a ne vlk,“ dodává hrdě. Avšak ti, kteří žijí na okraji lesa, nejsou z přítomnosti vlků tak nadšení, jako hajný. Místní farmáři vyprávějí příběh jednoho velmi mazaného vlka, který napadal jejich ovce, čapnul je za krk a odnesl si je do lesa, kde je spořádal. Sledujeme vlka, až dojdeme k ruským hranicím. Romek ukazuje na rudé místo, zapadané sněhem. Po studené válce opustili Rusové svá obydlí. Dnes je v těch místech málo k vidění, kromě několika vlčích stop, vedoucích přes hranici. „Vlk nás nepotřebuje,“ říká Romek, než zahne znovu do lesa.

Komplikované hranice byly odjakživa součástí životů obyvatel Romnicka, neboť se na jeho území sbíhají hranice Polska, Ruska a Litvy. Není to zase tak dávno, co byly lesy součástí Východního Pruska, nejzazšího cípu Německé říše. Stopy po německé nadvládě ani dnešní krajina nezapře. Jsou znatelné z nápisů a názvů mnoha míst i vesnic. Většina Němců však dávno utekla. Když sovětská armáda v roce 1944 postupovala na západ, dva miliony Němců tehdy uprchlo. Mnoho dnešních obyvatel si stále jméno císaře Viléma spojuje s krveproléváním. „Císař Vilém nebyl dobrý člověk, ale byl to velký lovec,“ říká Piotr Narloch. „A dobří lovci jsou součástí ekosystému těchto lesů, stejně, jako ostatní zvířata.“ Ráno rachot motorových pil vyplaší pár plachých vlků a srnců. Mají se ještě kde skrýt. I před lovci.

Mimochodem: věděli jste, že polské církve prosadily zákaz seriálu Bolek a Lolek? Prý působili jako homosexuálové ... No, a přitom by Poláky bez Bolka a Lolka nikdo neznal.

Více naleznete na StudentPoint.cz.