Lidé si začali připomínat, že sama příroda vytvořila systém, který umí chránit krajinu před ničivými účinky rozdivočelé velké vody. Lužní lesy, které místy zůstaly kolem Labe, ale hlavně podél Ohře a na soutoku Dyje a Moravy, tak jsou pravým pokladem. Právě tady se rozlije do slepých a mrtvých ramen přebytečná voda z koryt řek při tání nebo přílivových deštích. Zalije okolí a pak se zase bez větších škod stáhne. Zbudou po ní různé bažinky, ve vzduchu nasáklém vlhkostí se daří unikátním rostlinám, půda je měkká, zvláštní barvy, ze stromů visí lijány. Zoufale tu koušou komáři a útočí další hmyz. A nádherně zpívají ptáci. Člověku tu může být v horkém dni až úzko a může se mu tu špatně dýchat podobně jako v tropickém pralese. Ale kdo se umí dívat kolem, bude uchvácen. Hlavně se zbavit vody První zmínky o pravidelných záplavách na Dyji a Moravě, kde se nachází i nejkrásnější lužní Lanžhotský prales, pocházejí z první poloviny třináctého století, avšak samy záplavy jsou staršího data. Ke zhoršení situace pravděpodobně velmi pomohlo osídlení údolí moravských řek, kdy lidé vykáceli rozlehlé části lesů. Ničím nezadržovaná voda se valila korytem a působila škody, jaké dříve nebyly. Už ve středověku tak začaly vznikat první stavby chránící obyvatelstvo a majetek, hlavně protipovodňové hráze a soustavy rybníků. V 18. století se začaly objevovat první návrhy regulace řek. Na krajinu se tehdy ohledy příliš nebraly. Šlo jen o to, aby se co nejrychleji odvedla voda a zároveň se jí dost zajistilo pro vodní mlýny. Lidé začali napřimovat toky pomocí prokopání a vyrovnání meandrů a zákrut, podle jedné z variant měla dokonce vznikat úplně nová koryta. Tyto úpravy však byly nakonec zamítnuty. Proti byli především Lichtenštejnové, kteří mimo jiné poukazovali na nepříznivý dopad na lužní lesy. I ostatní návrhy na regulaci zůstaly jen na papíře, a tak v této době vznikaly pouze systémy melioračních kanálů, které sloužily nejen k zavlažování, ale i odvodnění krajiny po záplavách. Snahy regulovat toky se tím ale nezastavily. Jen se odložily na druhou půli 20. století, kdy přišlo napřimování koryt, nové jezy, a na několika místech bylo dokonce vybudováno nové koryto – například v Břeclavi. Nejvýznamnějším zásahem do krajiny byla stavba vodního díla Nové Mlýny v šedesátých letech. Poslední ze soustavy tří nádrží byla napuštěna v roce 1988 a voda se tu rozlila na 3226 hektarech. Vznikla druhá největší vodní plocha v republice, hluboká ale nanejvýš osm metrů. Pod vodou zmizely rozsáhlé lužní lesy, ale také vesnice Mušov, ze které zbyl pouze kostelík na umělém ostrově. Není pochyb, že tyto nádrže svůj ochranný účel plní, alespoň zatím. Avšak nádrže se neustále zanášejí a při povodni v roce 2006 chybělo jen málo, aby voda přetekla. Je ale otázkou, zda by stejný efekt nepřinesla i jiná, méně drastická opatření – například zdejší lužní les dokáže zadržet objem vody srovnatelný s vodním dílem Nové Mlýny. Pravidelné povodně skončily a lidé si oddechli, ale v lužním lese poklesla hladina spodní vody a změnilo se složení půdy, která začala vysychat. To znamenalo pohromu pro rostliny a živočichy. Od roku 1990 jsou proto některé oblasti uměle zatopovány. Louky se solí Proč je vůbec lužní les tak cenný a proč přírodovědci tolik volají po jeho zachování? Jen tady žije celá řada vzácných živočichů. Prostředí je to velmi rozmanité, leží tu tůně, nivní louky, ve stojatých vodách rozkvétají stulík žlutý a leknín bílý. Nejimpozantnějším stromem je dub letní, který dorůstá až do třiceti pěti metrů a dožívá se několika stovek let. V jeho odumírajícím dřevu se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského a kromě hmyzu je využívají i čápi ke stavbě svých hnízd. Nejčastěji na ně narazíme v oblasti Pohanska a Černých luk. Unikátních rostlin je tu skutečně mnoho. Objevit tu můžete dva zástupce orchidejí – kruštík polabský a Nordeniův. Velmi zajímavou rostlinou je arón karpatský. Jeho květ se ukrývá ve vysokém toulci s hladkými stěnami, po kterých k nim sklouzne hmyz přilákaný omamnou vůní. Z pasti se pak dostane až po několika hodinách, kdy toulec uvadne, a má tak dostatek času na opylení. Pro zvěř jsou v době záplav důležité takzvané hrúdy, tedy vyvýšené, nezaplavované plochy tvořené převážně navátými písky. Zde roste především habr obecný a javor babyka, doplněné dubem a lípou. Nivní louky bývají doslova zaplaveny pampeliškami, ko­pretinami, na podzim ocúny, ale právě tady se dá najít vzácnější hrachor bahenní nebo hořec hořepník. Základem jsou ale, jako u každé louky, trávy a ostřice.Raritou je slaná louka na březích největšího moravského rybníka – Nesytu. Vyskytují se tu mnohé rostliny, na které jinak narazíme na mořském pobřeží, například hvězdice slanistá nebo prorostlík nejmenší. Nemilosrdní komáři Komáři jsou zřejmě živočichem, kterého si v létě v lužním lese člověk všimne především. Přímo rájem pro jejich larvy jsou totiž rozsáhlé mokřady, které tu zůstávají po záplavách. Hlavně po rozsáhlejších povodních se zde nedá vydržet ani přes den na slunci, natož pak při zatažené obloze nebo ve stínu. Nebývá výjimkou, že přemnožení komáři zabijí značné množství vysoké zvěře – prostě ji uštvou. Vyskytuje se jich tady přes třicet druhů, některé mohou přenášet viry, například valtické nebo západonilské horečky, tyto případy jsou naštěstí ale velmi vzácné. Hlavně v noci je slyšet kvákání nejrůznějších druhů žab. Nejvzácnější je blatnice skvrnitá. V prostředí plném vody se daří i čolkům, a dokonce se tu znovu objevila i želva bahenní. V polovině 20. století z našeho území úplně vymizela, ale do přírody se zřejmě dostaly některé exempláře z umělých chovů a nalezly zde ideální podmínky pro život. Některé části lužních lesů byly zařazeny na seznam ptačích oblastí Natura 2000, aby ochránily vzácné druhy ptáků. Nejcharakterističtější jsou čápi bílí a černí. Zatímco v prvním případě jde o celkem hojný druh, čáp černý je plachý a hnízdí tu jen několik málo párů. Zvláštní jsou i hnízda husy velké. Není sice vzácná. V lužních lesích nestaví hnízda na zemi nebo rákosinách jako jinde, ale v korunách hlavatých vrb. Zůstávají ideálním místem i v době záplav. No a v 70. letech minulého století se téměř sto letech vrátili bobři, kteří se od té doby velmi úspěšně rozšířili až přemnožili. Působí teď velké škody zejména v lednickém zámeckém parku, kde kácejí vzácné druhy dřevin. Rozhodně nejsou plaší, několikrát se objevili i v centru Břeclavi, kde porazili několik vrb na nábřeží. Těžila se tu i ropa Člověku lužní lesy vděčí za své louky. Stromy tu káceli lidé už v mladší době kamenné. Vymýcené plochy používali jako pastviny i pole, popřípadě ke stavbě vesnic. Postupem času, s příchodem stále častějších záplav, ale začalo pastevectví ubývat a louky se využívaly jako zdroj píce, popřípadě sena. Po vodohospodářských úpravách byly v 60. letech některé rozorány na pole, zbývající se občas pokosí. Lesy také zasáhl rozvoj lesního hospodářství, ke kterému došlo především v době, kdy lesy patřily Lichtenštejnům. Od 90. let se lesní hospodářství ale snaží o přátelštější postoj k zachování krajiny. Málokdo by ovšem čekal, že lužní lesy poznamenala začátkem minulého století i těžba ropy. V 50. letech bylo objeveno jen kousek od Dyje, u cesty na soutok s řekou Moravou, ložisko Lanžhot. Krajinu dosud hyzdí skupinka takzvaných kozlíků – hlubinných čerpadel s cisternami, maringotkami pro zaměstnance a dalším zařízením. Hráz před povodněmi V poslední době si ale lidé začali uvědomovat unikátnost ekosystému lužních lesů kvůli záplavám. Sama příroda ho vytvořila právě jako jejich regulaci. Půda je tu schopná pojmout velké množství vody, která se rozlije kolem řeky do různých slepých a mrtvých ramen a uklidní. Ztratí na své divokosti. Pevně zakořeněné stromy takovéto přírodní pohromy ne­ohrozí, naopak právě mezi nimi se zachycují kmeny a spousta dalšího, co voda strhla a zanášelo by koryto. Navíc se po každé povodni tento les rychle vzpamatuje a obnoví i bez zásahu člověka. Tvrdý a měkký luh Lužní les se nachází v plochých údolích velkých řek, kde pravidelně nebo občasně dochází k záplavám a ke kolísání podzemní vody. Usazují se tu sedimenty, které řeka přinesla z vyšších částí toku – většinou štěrky, písky, spraše. Klíčovou roli tak sehrává voda. Pro takové lesy je typická patrovitost podobně jako v tropickém pralese. Dřeviny menšího vzrůstu bojují o místo na slunci se staršími. Lesu často vévodí duboví velikáni skutečně úctyhodných rozměrů. Uschlé větve a rozpadající se kmeny vytvářejí bizarní scenerie, některé připomínají kosti prehistorických zvířat nebo tvorů z bájí. Tam, kde jsou záplavy jen dočasně, vzniká takzvaný tvrdý luh. Rostou zde stromy, které mají poměrně tvrdé dřevo, hlavně duby, jilmy, javory. Naopak tam, kde jsou záplavy po dlouhou dobu, rostou spíše takzvané měkké listnáče. Jsou to vrby, topoly, olše, vzácněji jasan úzkolistý.