Pes, který se na nás vyřítil, mi připadal jako medvěd. Jak by ne. Tito velcí pastevečtí psi přišli do Evropy z Asie ještě před Kristem se stády ovcí a měli jediný úkol – nahánět strach medvědům a vlkům natolik, aby se stáhli a nechali jediné pastýřovo bohatství na pokoji. Jak by potom, nenaháněli strach lidem? Jsme v Piatra Craiului neboli Králově kameni, rozervaném vápencovém pohoří, kde je místy terén vhodný snad akorát pro horolezce. Pustina, drsná, úchvatná svou syrovostí. A v ní tenhle pes a za ním to nejprostší stavení, jaké může být. Naštěstí se z něj vynoří pastýř a psa uváže. Cosi drmolí, ale nerozumíme. Je na něm poznat, jak je rád, že nás vidí. Konečně zase nějaký člověk. Zve nás nadšeně dál. Všechny... Uvnitř podlaha z udusané hlíny, kuchyň tvoří jakási pracovní dřevěná deska, nad ním na stěně pověšená naběračka, pár vidliček a několik dalších, pro nás těžko pojmenovatelných nástrojů nevalné čistoty. Tady se očividně žije hodně přírodně. Ve velkém kotli se sváří mléko. Pastýř vysvětluje spíše posunky než slovy, jak se do něj přidává sýřidlo a dál se zpracovává. Výsledek ukazuje na policích. Různé sýry, především ty ve stromové kůře, rumunskou specialitu, kterou vesničané často nabízejí i turistům a zajišťují si tak živobytí. Pár nám jich vnutí a říká si žalostně málo. Jak z toho může žít? Rozhlížíme se. Tak takhle se žije bez elektřiny, tekoucí vody, v pustině. Hygienik by tady šílel. A v tom to právě je. Rumunsko už je od začátku letošního roku několik měsíců v Evropské unii a z hor začaly mizet ovce. S unií totiž přišly normy pro bezpečné potraviny. Tady, uprostřed horské salaše, vypadají spíše jako zásah z jiného světa. ●●● Do dneška jsme si na pastýře vzpomněli ještě několikrát. Přibývá totiž zpráv, že se lidé v rumunských horách zbavují ovcí a odcházejí. Malebnost a nedotčenost rumunských hor, které tak přitahují turisty z Česka, zatímco jiní si sem zajet příliš netroufají, je ve skutečnosti vykoupena velkou chudobou. V horách se až dosud žilo spíše jako na začátku minulého století a od vstupu do Evropské unie si tento stát slibuje miliony eur na odstranění nuzoty i v odlehlých místech. Jenže jak na to? Zatím visí horalé nevědí, jak se s představou Unie o pravidlech zpracování mléka a masa vypořádat. První povinnost, která na ně padla, tedy označit a zaevidovat všechny ovce, ještě vypadá jako ta nejjednodušší Unie se v minulých letech několikrát musela vypořádat s nemocemi dobytka, včetně slintavky a kulhavky, v Anglii i Francii nařídili úředníci vybít v roce 2001 miliony zdravých zvířat jen kvůli prevenci a podobná zbytečná jatka od té doby pokračují, sotva se nákaza někde znovu objeví. Bojí se tak jakéhokoliv nekon­trolovaného převozu zvířat. Pokud by tedy Rumunsko nové normy nesplnilo, nemohlo by svá zvířata nebo výrobky z mléka a maso vyvážet. EU vyžaduje hned dvojí označení. Prvním je známka v uchu, další způsob zvolí pověřené úřady. Rumunsko zatím může letos ještě vystačit jen s prvním z těchto způsobů. Stihnout ho mělo do půlky tohoto roku. Mnoho ovcí, které jsme v rumunských horách viděli v létě, přitom známku nemělo. Přesněji žádná z nich žádnou... Bačové by už teď také měli mít i tam, kam se jen tak tak dostanou se svým koníkem a vozíkem, dovlečeno chladicí zařízení na mléko a další podobné vymoženosti současné doby. My viděli u stavení pastýře jedině hliníkové konve. Kde ostatně na to všechno vzít peníze? Není žádným tajemstvím, že horalé jsou v Rumunsku nejen chudí, ale často téměř negramotní. Jak potom žádat o dotace, o kterých často nemají ani potuchy? ●●● Podle údajů, které nasbírala z organizací zabývajících se ve světě chovem ovcí Českomoravská společnost chovatelů, se v Evropě předloni chovalo zhruba stejně ovcí jako třeba v Oceánii – na sto čtyřicet milionů. Ovce jsou v některých místech pro chovatele výhodnější než skot. Například se dokážou napást i tam, kam by se větší dobytek nedostal. Navíc tím, že jsou menší než třeba kráva, dá se jejich maso snáze a rychleji zpracovat. A tak zatímco třeba od středu Evropy na sever se už chovají spíše pro maso (výjimkou je hlavně vlna z Islandu a kůže z Gotlandu) a aby udržovaly krajinu, na jih, hlavně na Balkáně, se využívá kromě masa ještě vlna, kůže a mléko, které se pak používá k výrobě sýrů. Nejvyhlášenější je v Rumunsku brynza de Braila, bílý ovčí sýr ostřejší chuti, kořeněný oblíbenou rumunskou zeleninou – sekaným lilkem. ●●● Pastevec tam vysoko v rumunských horách se s námi v létě loučil úsměvem. Lidé, kteří tu žijí, jsou srdeční a rozdělí se s každým pocestným i o to poslední. Tenhle větrem a sluncem ošlehaný muž byl očividně smířený s tvrdými podmínkami, se kterými se musel každý den vyrovnávat on i jeho zvířata. Žil podle principů zděděných po svých rodičích a drsné životní podmínky možná vyrovnává pocit svobody, který mu hory nabízejí. Bez něj by ostatně byly úplně jiné. Ale bude tu ještě on i jeho obří pes a stádo, pokud se sem za čas vrátíme? Normy se nařizují snadno. A těmi hygienickými to teprve začalo. Pak přijde schvalování způsobů výroby a kdo ví, co si úředníci v Bruselu ještě vymyslí. S novými podmínkami se už teď nedokáže v Rumunsku mnoho horalů smířit, některým připadá jednodušší využít možností volnějšího pohybu lidí, který vstup do Unie přinesl, a stěhují se do blízké Itálie, Španělska nebo Francie. Představují dobrou a levnou pracovní sílu pro tamější ovčí farmy. Zkušeností přece mají dost. Ale třeba se tomuto muži i jiným podaří vypořádat se s novými podmínkami a bílá bečící stáda z rumunských hor přece jen nezmizí. V bačově stavení budou za čas na tvrdé lavici třeba spát bohatí zhýčkaní Západoevropané, kteří si budou chtít, jako to dnes dělají Němci a Američané na Azorách, vyzkoušet, jak se kdysi žilo v horách. On sám si postaví zděný domek a ovce budou sloužit jen k doplnění někdejšího koloritu a vylepšení sezonních turistických výdělků nějakou tou vlnou. Ostatně ukazuje se jako výborná surovina pro výrobky pro alergiky. Nebo že by byly zdrojem masa pro krajová jídla restauraci postavené jen kousek odtud? Jenže to už v každém případě bude jiné Rumunsko.