Z jedné z přízemních budov se nesou zvuky piana a čela, z druhé orientální tóny klasických nástrojů. V zadním koutě rozsáhlého nádvoří stojí taneční sál ve tvaru L. Ve zdi z cihel jsou vsazena okna s dřevěnými okenicemi, které doplňují velké větrací otvory. Prostorný sál, do něhož nedoléhá pouliční hluk, se každé ráno zaplní několika stovkami mladých děvčat a chlapců ve věku od sedmi do sedmnácti let. Školní uniformy, skládající se z modrých sukének nebo kalhot a bílých blůzek, vymění za lesklé saténové korzety. Okolo stehen a nohou si natěsno uvážou dlouhé hedvábné pásy červené, modré a purpurové barvy – napůl kalhoty, napůl sukni. Následující tři hodiny tu procvičují kambodžský klasický balet. Budova, ve které cvičí, pochází z doby, kdy Kambodža spadala pod velkou francouzskou Indočínu. Škola a institut buddhismu jsou snad nejdůležitějšími pozůstatky po Francouzích. Když se misionářům, kteří v Kambodži šířili křesťanskou víru, podařilo přilákat třeba jen jedinou ovečku, rozhodli se založit v roce 1930 v hlavní městě Phnompenh Institut Bouddhique – institut buddhismu – a zároveň i Ècole des Arts Cambodgiens – školu kambodžského umění. Dnešní Královská univerzita múzického umění stojí na 71. ulici, v blízkosti francouzského velvyslanectví, a stará se o to, aby se z kambodžského dědictví nevytratily především klasický tanec a výroba papírových a lakovaných masek pro baletní představení. A neustále dokola Na podlaze se šachovnicovými kachlíčky barvy hlíny a bílé kávy sedí s překříženýma nohama skupinky děvčat různého věku. Na nejsvětlejším konci prostorné místnosti se velká skupina malých tanečnic v červených nařasených kalhotách chystá na hodinu. V rámci rozcvičky si mezi jiným natahují nohy daleko za hlavu. Vzduchem se začínají ozývat pravidelné údery bambusové tyče. Mladá učitelka ve skupině několika posedávajících kolegyň nemusí říci ani slovo, všichni přesně vědí, co mají dělat. Příkazy dostávají jednoduchým úderem do podlahy – aby změnili jednu statickou taneční pozici za druhou. Neustále střídají krkolomné polohy trupu a končetin a při finálních předvedeních se v andělských tvářičkách třese každý sval. K pravidelnému bušení palice se přidá monotónní zpěv starších děvčat, která hned vedle procvičují dynamické krokové kombinace a pohyby rukou. Kambodžský tanec je umění vysokého stylu. Tanečníci podrobují každý den svá těla intenzivnímu a bolestivému tréninku. Klouby v zápěstích a v prstech donutí k neuvěřitelné ohebnosti. Ruku s nataženými prsty dokáží vytočit do převrácené polohy, při které se téměř dotýkají předloktí. Jejich pohyb se příčí zákonitostem přirozené ohebnosti těla. Nohy natahují do všech úhlů a lokty vystrkují do opačného směru. Kolena, kotníky, vlastně všechny klouby trénují tak, že je dostanou do takových pozic, až máte při pohledu na ně pocit, že jste svědky vykloubení. Každé ráno během deseti let si tato děvčata a tito chlapci opakují stejné pohyby, dokud je nezvládnou s automatickou perfektností. Nebeské apsary Na druhé straně místnosti se po dřevěném pódiu pohybují dvojice tancujících děvčat. Pokaždé, když přejdou kolem otevřeného okna, vrhají jejich sladěná těla v slunečních paprscích dokonalé stínové siluety. Graciózně a perfektně vztyčené malé ruce kreslí do vzduchu překvapující tvary. Podobají se sestrám polonahých nebeských konkubín khmérských králů – apsar, vytesaných do sklaních stěn chrámů Angkor Wat. Kambodžský tanec zapustil v Angkore hluboké kořeny před více jak tisíci lety, kdy byla khmerská civilizace na vrcholu. Když francouzský sochař Auguste Rodin uviděl v Paříži v roce 1906 khmerský balet, s nadšením poznamenal, že není možné dovést člověka k větší perfektnosti, než dosáhli Kambodžané. V tom se jim podle Rodina blížili jen Řekové! Téměř nepřežil 70. léta Khmerský balet se téměř nedožil jednadvacátého století. Rudí Khmerové v čele s militantním komunistou Pol Potem převálcovali v dubnu 1976 krajinu a do ledna 1979 ji drželi ve stavu nuceného pracovního tábora. Odhaduje se, že během čtyř let zemřelo 1,7 milionu Kambodžanů. Jedním z předních cílů Rudých Khmerů bylo naprosto za sebou spálit všechny mosty, které zemi spojovaly s minulostí. Kambodža pod jejich vedením vstoupila do nové éry s rokem nula. Mezi jinými ničili i hudební nástroje, zakázali oslavy, pálili knihy a jiné písemné památky a konfiskovali buddhistické rukopisy. Rozpustili i královský balet. Pol Potův režim pohltil devět z každé desítky tanečnic a tanečníků baletu a hudebníků. Ani po smrti Pol Pota v roce 1998 a konečném rozpadu Rudých Khmerů o rok později nepřestala Kambodža zápasit s následky teroru a potíže trvají dodnes. Země věnuje na kulturu minimum – jen desetinu procenta národního rozpočtu. Zaměstnanci národního divadla (dvě stě padesát umělců, techniků a kulisářů) dostávají, když mají štěstí, měsíčně od zhruba deseti do dvaceti dolarů. Přicházejí filmaři Do sálu vchází filmový štáb místní televize TV Talk, který o královském baletu natáčí dokument. Několik tanečnic se připravuje speciálně na natáčení. Okolo pasu si připevní dlouhý kus hedvábí a jejich pomocníci ho vytahují a pak natáčí v jednom směru do jakéhosi smotku, který si tanečnice protáhnou mezi nohama a vzadu přichytí stříbrným páskem. Konečný efekt je takový, že zezadu dívky vypadají, jako by měly kalhoty, zepředu sukni. Kolem se shromažďuje větší skupina mužů. Někteří mají kolem dvaceti, jiní třeba padesát, většina ale patří ke střednímu věku. Vypadají jako obyčejní zvědavci, kteří se přišli podívat na tancující děvčata. Ale jen do okamžiku, než spustí orientální hudba. Muži najednou společně vykřiknou a pustí se do divokého tance ve dvou kruzích. Vinou se do dlouhého hada a tahají neviditelné lano za protichůdné konce. Při přetahování se snaží jako by získat pozornost jednoho děvčete. Vedoucí tanečník pak krasavici vyzve k tanci. Pak se ale přidá ještě krásnější dívka a přelétavý tanečník nedokáže odolat. Prvé děvče tak padá ze žalu k zemi. Jedna skupina tanečníků ji obstoupí a utěšuje, druhá nadržuje tanečníkovi. Ten však nemá u druhého děvčete štěstí. Prostě výjev ze života, převedený do tance. Podpora přímo královská Na úspěšném znovuzrození khmerského baletu mají určitě zásluhu děti bývalého kambodžského krále Norodoma Sihaniuka. Šedesátiletá princezna Bopha Devi byla před polpotovským režimem jeho vedoucí tanečnicí. Proto, když se dostala do role ministryně kultury, začala s obnovou taneční školy. Chodí do Královské univerzity múzického umění bez ohlášení v doprovodu dvou palácových psíků a sleduje, jak se křísí stará tradice. Tanec vždy odjakživa nerozlučně patřil k životu královské rodiny. Věnovala se mu matka princezny i babička, ale také její otec a současně bývalý král hrál na hudební nástroje a dokonce doprovázel královský balet. Její padesátiletý bratr Norodon Sihamoni má pověst baletního tanečníka a milovníka kultury. Jako malý hrál v jednom z filmů otce (Malý princ) a zároveň se přiučoval kambodžskému tanci. Později se přestěhoval do Prahy, kde studoval choreografii, hudbu a divadlo (1962 – 1975). Nakonec se věnoval studiu kinematografie v Pchjongjangu. Od roku 1993 sloužil jako ambasador Kambodže při UNESCO. Po abdikování otce se stal novým králem Kambodže. Podle princezny Bophy Devi patří balet všem Khmerům a hlavním cílem je záchrana jeho klasické podoby. Nejde tu jen o tanec, ale o celou kulturu.