Anglicky psaný průvodce uvádí, že k bahenním sopkám, které zdobí vrcholy hned několika pustých hor v okolí městečka Gobustánu na pobřeží Kaspického moře, se dá dostat jen terénním autem s náhonem na všechna čtyři kola a po těžko sjízdných, téměř neznačených cestách jen k některým z nich. Od domorodců se však dozvídáme, že za suchého počasí lze k některým dojet i obyčejným taxíkem. Cesta omlácenou ladou vede nejprve fádní stepí. Asi po dvaceti kilometrech už stoupáme divokými serpentinami. Podvozek občas nebezpečně drhne o nerovný terén a motor řve v největších otáčkách. Řidič přesto nesundává ani na chvíli nohu z plynu, sebejistě kroutí volantem a mlčky žmoulá cigaretu mezi svými zlatými zuby. Pak náhle prudkým manévrem strhává auto z cesty na nevelkou náhorní planinu a celkem solidní ruštinou pronese: „Tavarišči, grjazovyje volkany zděs!“ Krajina připomíná povrch Marsu. Nejistě vykračujeme mezi několikametrové kužely, ve kterých to podezřele bublá a mlaská. Pod nohama křupe vyschlá bahenní poleva, která se díky vysokému obsahu soli místy nepřirozeně třpytí. Ve vzduchu je cítit zemní plyn a síra. Z tmavě šedivých vulkánů stékají s různou intenzitou proudy čerstvého bahna. Uvnitř kráterů se občas objevují obrovské bubliny, někdy o velikosti fotbalového míče. Ne všechny hliněné homole okolo jsou aktivní a bahenní proudy na jejich svazích už zcela uschly. To jim však nic neubírá na kráse a zajímavosti. Zaschlé výrony bahna jsou většinou silně rozpraskané a tvoří bizarní textury, často dlouhé i několik desítek metrů. Okolí je zbrázděno hlubokými trhlinami jako po zemětřesení. Nejspíš se jedná o pozůstatky větších erupcí nahromaděného plynu, ke kterým podle názoru některých odborníků dochází přibližně jednou za dvacet let. Vznik bahenních sopek už není pro dnešní vědu žádným tajemstvím. Objevují se nejčastěji na území s ložisky ropy, kde místy unikají zemní plyny a vodní páry, což může být provázeno i vyvrhováním bahna a slané vody. Jílovité sedimenty jsou buď nárazově, nebo pravidelně vytlačovány na povrch a tím vznikají charakteristické pahrbky kuželovitého tvaru. Bahno z těchto nepravých vulkánů obsahuje zpravidla železo a velké množství solí, proto bylo odnepaměti využíváno k léčebným koupelím a zábalům. Studený a nehořel Šplhám na vrchol jedné zdánlivě nečinné kupy, abych měl rozhled do okolí. Ovšem ouha! Jedná se zřejmě jen o spící vulkán, takže se na jeho vrcholu propadám jednou nohou do kráteru plného jemného jílovitého bahna. Naštěstí není horké, jak se na první pohled zdá. Bublání a zvuky typické pro Papinův hrnec působí plyn, jenž v nepravidelných intervalech uniká z nitra země. Vyvrhované bahno sice vypadá jako roztavené olovo, ale ve skutečnosti je vždy studené, obvykle není teplejší než dvacet stupňů Celsia. Slyšeli jsme, že z kráterů unikající zemní plyn lze škrtnutím sirkou na chvíli zapálit. Půjčujeme si proto od taxíkáře zapalovač, ale po několika marných pokusech to vzdáváme. Patrně se to podaří jen náhodou. Zato jsme několikrát svědky erupcí, při kterých létá bahno až do metrové výšky. Některé vulkány explodují poměrně často, jiné jen jednou za delší dobu, avšak o to s větší intenzitou. Krátery mají různou šířku. Menší měří v průměru sotva pár centimetrů, ale objevujeme i několik téměř dvoumetrových. Výšku největších kuželů odhaduji na čtyři až pět metrů. Později se z odborné literatury dozvídáme, že jsou to všechno parazitické krátery jedné velké sopky, jejíž bahno formovalo celou horu, na jejímž vrcholu stojíme. Na západním pobřeží Kaspického moře, kde se nachází největší bahenní sopky na světě, je podobných útvarů několik. Některé jsou až tři sta metrů vysoké a mají i přes kilometr v průměru, takže si velikostí příliš nezadají s pravými vulkány. Zázraky v zemi ohně Ázerbájdžán, doslova země ohně, nemá na svém území žádnou aktivní sopku. Lidé se tu však od dávných dob setkávali s jinými podivnými přírodními úkazy, které u nich budily posvátnou úctu a respekt. Starověcí cestovatelé odtud přiváželi neuvěřitelné zprávy o hořící vodě, plamenech šlehajících samovolně ze skal a fanatických uctívačích ohně. Také pro dnešního turistu jsou atrakcí všudypřítomné kaluže ropy a přírodní vývěry stále hořících zemních plynů, jež se dokáží samy vznítit. Jeden takový jsme viděli na předměstí Baku u osady Digah. Místní toto místo nazývají Yanar dağ (Hořící pahorek) a prý je svého času obdivoval i Marco Polo. Zážitku z návštěvy bahenních sopek se však nic nevyrovná. Kromě místa zvaného Palchik Vulkan u Gobustánu je možné je obdivovat také poblíž nedalekého Alatu (Alyatu) – Firuz crater, v okolí Saléjanu – Babazan Vulkan a na dalších několika méně známých místech. Bahenní sopky rostou i na dně Kaspického moře jižně od Baku. Na jaře 2001 zde dokonce díky mohutné „erupci“ jedné z nich vznikl zcela nový ostrůvek, který je dodnes předmětem zájmu odborníků. Nejistá budoucnost Předpokládá se, že celá polovina všech bahenních sopek na světě bublá právě v Ázerbájdžánu. Navíc se jedná o největší a nejlépe zachovalé příklady této geomorfologické rarity. Přesto nejsou dodnes předmětem žádné ochrany. Poblíž se totiž nacházejí významná naleziště ropy i zemního plynu a vláda si chce zřejmě nechat otevřené dveře, pokud by se v budoucnu uvažovalo o rozšíření těžby – třeba i na území dnešních bahenních sopek.