Pakalova hrobka byla vůbec první, která se pod pyramidou našla. Do té doby nikdo nepředpokládal, že by mayské pyramidy mohly být pohřebním místem podobně jako egyptské. Až si mexický archeolog Alberto Ruz v roce 1949 všiml, že obložení zadní stěny jedné z místností v horní části chrámu pokračuje i pod úroveň podlahy a jedna z desek má otvory, které mohly sloužit k jejímu zvednutí. Objevil tak schodiště zcela zasypané hlínou a kamením. Odstraňování zásypu trvalo tři roky. Strmá chodba směřovala na jakési odpočívadlo, pak se otočila o sto osmdesát stupňů, aby pokračovala dále do hloubky. Na konci archeologové objevili malou kamennou komoru s pozůstatky pěti lidských obětí. A hned pod ní obrovskou trojúhelníkovitou desku. Když se ji podařilo odstranit, objevila se klenutá krypta o ploše asi deset krát čtyři metry, sedm metrů vysoká. Obrovský obdélníkový blok z vápence, který ji vyplňoval, byl položen přesně ve směru sever–jih. Na jeho povrchu je překrásný reliéf, snad nejznámější z mayského světa. Umírající Pakal coby zapadající slunce padá do otevřených čelistí podsvětí a z jeho těla vyrůstá strom života. Dle Dänikena je to kosmonaut za řídicí deskou své rakety. ●●● Archeologové se nejdříve domnívali, že jde o nějaký oltář. Brzy ale zjistili, že blok je vlastně ze dvou částí a pod ním leží sarkofág zdobený postavami mayských panovníků a hieroglyfy. Pod dvěma víky pak leželo Pakalovo tělo hlavou k severu. Respektive jeho kosti pokryté rumělkou a spoustou předmětů z jadeitu a mušlí. Našel se i náhrdelník se stovkami jadeitových korálů, jadeitové prsteny, ozdoby uší, sošky bohů a další. Nejznámějším předmětem z hrobky je ale maska, kterou měl Pakal na tváři, složená z kousků jadeitu. Oči masky jsou vyrobené z obsidiánu a lastur, což jí dodává výrazný živý pohled. U pravé ruky měl Pakal jadeitovou krychli, u levé zase kouli. Co tyto předměty měly symbolizovat nebo znamenat, zůstává archeologům dodnes záhadou. Když byla hrobka v roce 1952 odkryta, neměli vědci sebemenší ponětí, kdo je tím mrtvým. Luštění nesmírně komplikovaných mayských glyfů bylo v počátcích a také mayská archeologie ještě zdaleka nedisponovala tolika poznatky jako dnes. Jméno tak známe až od sedmdesátých let minulého století, kdy nastal obrovský pokrok v luštění mayských nápisů. Dnes víme, že Pakal se narodil v r. 603 našeho letopočtu a na trůn nastoupil, když mu bylo dvanáct. Nenarodil se zrovna do šťastných časů. Situace Palenque byla na začátku 7. století zoufalá. Utrpělo několik těžkých porážek od měst Calakmul a Pomoná například v roce 603 a 610. Jak vědci přečetli v dynastické historii, kterou nechal Pakal vytesat v Chrámu nápisů, byli v té době ztraceni bohové, ztraceni králové, prostě královská moc v Palenque se zhroutila. Tyto porážky a ničení mohou být vysvětlením i tehdejších problémů s dynastickým následnictvím. Vládly ženy, protože muži padli v boji nebo byli zajati a obětováni. Skutečně se v nepřátelských městech našly nápisy, že byli zajati a obětováni ahawa – příslušníci šlechty nebo přímo člen královské rodiny z Palenque. Poslední takový nápis je znám z Piedras Negras z roku 624, kdy zřejmě Palenque utrpělo poslední porážku. Od té doby se ale situace rychle zlepšovala. Skoro sto let město prosperovalo a jeho vliv se šířil. Ne na východ, kde ležela nepřátelská města Toniná, Piedras Negras a Pomoná, ale na západ do severního podhůří Chiapasu a možná až do blízkosti Mexického zálivu. ●●● Kolem roku 650 tak již Pakal vládne stabilnímu království, které není pro nepřátele snadnou kořistí. K významné události došlo roku 659. Jak přečetli mayologové na hieroglyfických schodech domu C, přišel toho roku do města Štít lebka, dvacátý pátý král tikalské dynastie. Okolnosti jeho příchodu neznáme, ale v té době napadlo Tikal město Calakmul a Štít lebka musel zřejmě odejít do exilu. V Palenque oba králové vystupují jako druhové. V té době také Pakal porazil město Pomoná a uspořádal oslavy, jejichž vyvrcholením bylo obětování získaných zajatců. Pakal zemřel v roce 683 a to zřejmě náhle, protože se zdá, že hrobka byla dokončena velmi narychlo. Rozvoj města ale pokračoval i za jeho synů Kan Balama a K´an Hoy Chitama, který nastoupil na trůn v roce 702. Toho ale postihlo něco, co se dalo za tehdejší dobré situace Palenque těžko předpokládat. Byl nečekaně zajat bojovníky města Toniná v roce 711. Z tohoto města známe blok vápence s reliéfem spoutaného muže. Na stehně má nápis K´an Hoy Chitam, pán Palenque. Král byl držen mnoho let v zajetí, ale kdy byl obětován, není známo. Nezdá se, že by zajetí K´an Hoy Chitama prosperitu města nějak příliš narušilo, pokračovala až do počátku devátého století. Po celou tu dobu dále vznikala umělecká díla výjimečné kvality. Pak ale stavba monumentů končí a neobjevují se ani žádné nápisy. O posledních desetiletích Palenque tedy nemáme zatím téměř žádné zprávy. Ví se jen, že někdy na začátku devátého století zmizelo ze scény dějin. ●●● I když známe panovníky od roku 431 asi do roku 720, ta část města, která je dnes turisticky přístupná, je vesměs dílem Pakala a jeho synů. Toto celé architektonicky dokonalé dílo vybudovali během asi šedesáti let, někdy zřejmě i na troskách starších budov. Jde jednoznačně o ceremoniální a vládní centrum města. Palenque jako celek bylo ovšem mnohem větší a dodnes zdaleka není vykopané vše, co do něj patřilo. Turisty také často matou názvy jednotlivých budov – jako Palác, Ztracený chrám, Chrám hraběte a tak podobně, které nemají se skutečnou funkcí objektu žádnou spojitost. Tak je pojmenovali objevitelé města podle toho, co jim stavby připomínaly. V evropských zemích přece býval palác vládce nejvýstavnější budovou. Ty, které takové jméno nedostaly, byly prostě označeny archeology velkými písmeny nebo čísly. Mayské památky po staletí ukryté v džungli byly pro své objevitele něčím naprosto cizím a těžko pochopitelným. Dokonce trvalo desetiletí, než někoho napadlo, že města nepostavili ani Egypťané, ani lidé z Atlantidy, jak tvrdily krkolomné teorie, ale opravdu předkové těch zubožených negramotných Mayů. ●●● Ale vraťme se k Pakalovi. První chrám, který nechal postavit, byl zřejmě Ztracený chrám západně od Paláce zasvěcený v roce 647. Po něm přišel na řadu Palác hraběte, ale největší úsilí věnoval areálu Paláce. Zde se podařilo zavedením jakési mansardové střechy značně odlehčit celou stavbu, takže i při použití těžkopádné přečnělkové mayské klenby mohou být jednotlivé místnosti větší a vzdušnější, než je obvyklé jinde. Ústředním místem Paláce byl s největší pravděpodobností bílý kamenný dům, kde probíhaly královské rituály. Zde je také do zdi zasazena oválná deska, která zobrazuje, jak matka předává Pakalovi korunu. Zajímavou součástí Paláce je i věž pagodovitého tvaru. Šlo zřejmě o pozorovatelnu, mayská města vedla mezi sebou neustále války a bylo nutné být ve střehu. S válkou těsně souvisí východní nádvoří paláce. Jsou zde na kamenných deskách zobrazeni váleční zajatci. Schodiště mezi sloužilo zřejmě nejen jako vchod pro návštěvníky, ale i pro ty, kteří měli být obětováni. Mayští králové zajišťovali chod světa tím, že bohům obětovali krev zajatců. Dnes víme, že slunce vyjde i zítra ráno. V mayském světě to bylo složitější. Slunce večer zmizelo v Podsvětí a bylo třeba zajistit, aby se odtud zase dostalo zpět. Z hlediska mayské filozofie jsou lidské oběti vysvětlitelné. Ale proč museli být zajatci před stětím kamennou sekyrou velmi krutě mučeni, zatím jasné není. Nejen zajatci, ale i mayští králové obětovali svou krev zvláštním rituálním pouštěním žilou. Zachoval se i otřesný reliéf, kde si královna protahuje dírou v jazyku jakýsi provázek s trny. Obětování krve u mayského obyvatelstva odstraňovali Španělé ještě dlouho po conquistě. Západní nádvoří má ještě jednu raritu a to hieroglyfické schodiště domu C. Glyfy na něm poskytly velmi mnoho dat o těžkých dobách Palenque v období asi 599–624 a také o návštěvě tikalského krále Štíta lebky. ●●● Hrobka Pakala se v Chrámu nápisů začala budovat kolem roku 675. Stejně jako u mnohých egyptských hrobek i zde nejdříve vybudovali pohřební komoru a dopravili do ní sarkofág. Jeho deska musela být přesně na úrovni terénu, tedy na hranici mezi světem živých a mrtvých. Na hrobku pak navršili devět pyramidových stupňů, přesně tolik, kolik má Podsvětí. V chrámu na vrcholu pyramidy v hlavní síni zadní galerie jsou tři kamenné desky s nápisy. Zde podává Pakal dynastickou historii Palenque. V chrámu je ještě jedna zajímavost – z hrobky sem vede kamenné potrubí, jehož prostřednictvím zřejmě mohla královská rodina komunikovat se svým mrtvým předkem. Při rituálu pouštění krve pak mohli dosáhnout i přítomnosti jeho ducha. Mayologové pro ni vynalezli krásné jméno – psychodukt. Chrám nápisů již dokončoval Pakalův syn Kan Balam. Zabavil pro sebe šest pilířů mezi hlavními vchody budovy, bohužel štukové reliéfy jsou čitelné jen z části. Je zde zobrazen mladý Kan Balam jako šestiletý, když byl ustanoven dědicem královské moci. Dá se tu zpozorovat, že má na jedné noze šest prstů. Tato deformace se objevuje i na jeho obrazech z pozdější doby. Když dokončil pyramidu, pustil se do stavby vlastních monumentů v tak zvané Skupině kříže. Ta sestává ze tří chrámů kolem malého náměstí – Chrámu slunce, Chrámu listového kříže a Chrámu kříže. Všechny tři jsou si dosti podobné, stojí na terasovitých plošinách a jejich bílá barva kontrastuje se zelenými pahorky. I když v době slávy Palenque byly tyto budovy barevné, nic to nemění na jejich dokonalém zasazení do terénu. I dnes připomínají jakési zahradní domy obklopené udržovanou zahradou kdesi v Evropě. Chrámy Skupiny kříže ale především obsahují mnoho vyobrazení Kan Balama a dotvrzují jeho božský původ. Protože se trůn dědil po meči, neměli Pakal ani Kan Balam nárok na nástupnictví. Aby tedy získali politický profit, použili náboženství. Tedy nic nového pod sluncem. Svoji matku královnu Zářivý Quetzal prostě ztotožnili s první matkou, která podle verze o stvoření světa, jak se chápala v Palenque, zrozením tří synů založila stávající řád světa. ●●● Kan Balam určitě netrpěl přehnanou skromností. Na obrazech ho vidíme, jak sestupuje do Podsvětí, aby přejal atributy moci od svého mrtvého otce, i jak je plně oblečen do královského šatu. Postavy jsou doplněny dalšími symboly a textem dokazujícím přenos božství z Pakala na Kan Balama. V každém případě nám nápisy z doby obou králů osvětlily dávnou historii města. A to nejen posloupnost králů, ale i její spojení s mytologickou minulostí až do doby stvoření světa. Že na tom měli především svůj osobní zájem, bylo už řečeno. Ale tento hřích jim můžeme snadno odpustit. Vždyť jim vděčíme za krásné bílé město zasazené mezi zelené pahorky, klenot mayské architektury.