O brutální dynastii Saudeleur na jihovýchodě mikronéského ostrova Pohnpei se ví dosud velmi málo. Nan Madol – rituální, náboženské a politické středisko někdejší říše – je však jedním ze skvostů tichomořské architektury a snad jedním z nejtajemnějších míst na naší planetě. UNESCO se pokouší vyhlásit Nan Madol za kulturní dědictví lidstva, což by byl první titul této kulturní, vzdělávací a vědecké organizace OSN věnovaný architekturní či jiné kulturní památce na území Tichomoří (s výjimkou chilského Velikonočního ostrova, který ale administrativně patří Jižní Americe, přestože se nachází v Polynésii). Protože se na ostrov Pohnpei dostane jen velmi málo návštěvníků, je architektonický klenot téměř vždy opuštěn. Místní obyvatelé se tomuto místu většinou vyhývají. Věří, že ruiny by měly odpočívat v klidu stejně tak jako mrtví, kteří jsou tam pohřbení. Dosud vzpomínají na německého guvernéra ostrova Pohnpei, který v roce 1907 zemřel za krajně nejasných okolností ihned potom, co otevřel hrobku pod ruinou Nan Madolu. Přestože oficiální německá verze hlásala, že guvernér zemřel na žízeň a vysílení z tropického horka, obyvatelé ostrova si myslí své. Podle místních legend je Nan Madol jakýmsi místem duchů – vybudovaném jako model kontinentu Mu či Lemuria, který zatopilo moře. Příslušníci dynastie Saudeleur údajně viděli dosud tonoucí kontinent přes hladinu moře a budovali jeho kopii jako památku na tuto zkázu. Nan Madol se nachází na jihovýchodě ostrova Pohnpei, zhruba hodinu rychlolodí z malého přístavu vesničky Awak; cesta vede podél pobřeží kolem krásných malých korálových atolů a ztroskotaných rybářských škunerů. Jiný přístup je po silnici z Kolonie (asi hodina a půl autem), cesta však není značena a i poté, co se objeví domek správce této památky, je ještě třeba jít asi kilometr pěšinou v džungli přes polorozbořené můstky, jež spojují jednotlivé ostrůvky. Dnešní místo duchů, kdysi velkolepý Nan Madol, bylo vybudováno na devadesáti dvou umělých ostrůvcích. Voda mezi nimi je mělká a dno bahnité, nejvýhodnější je proto požádat majitele rychlolodi, aby vzal s sebou kajak. Historici a archeologové se přesně neshodnou na tom, kdy se toto město začalo budovat, nejspíše někdy mezi roky 1100 a 1200. Výstavba trvala dvě stě až tři sta let. Když u břehů přistáli první misionáři (1852), říše již prošla úpadkem a město bylo opuštěné. Místní si ale ještě pamatovali na dobu, kdy byl Nan Madol rušným – na tehdejší poměry – velkoměstem. Mohutné stěny se dosud zachovaly v krásném stavu. Největší stavby jsou na ostrově Nan Douwas – palác s nádvořím se čtyřmi kryptami: hrobkami s pozůstatky vládců dynastií Saudeleur a Nahnmwarki. Administrativní středisko říše bylo nejspíše na ostrůvku Pahn Kadira, na jehož území stál chrám boha hromu. Celé město je jakousi sbírkou tajemných legend: hrobky a domky magu; dva velké kameny, údajně symbolizující ženy, jež rozhněvaly bohy, protože zapomněly nakrmit boha Lepengo, a tak zkameněly. Tento bůh ale změnil ještě několik žen ve stromy a ty dosud rostou na jednom z ostrůvků. Magická čísla jako 333 patří svatým kamenům uprostřed rituálních stavení Nan Madolu. Město se kdysi pyšnilo svojí krásou a vyznávalo desítky bohů. Místní zkamenělé stromy, zvedající se z mořské hladiny, tajemné mangrovy a absolutní a ničím nerušené ticho výstižně symbolizují výjimečnost tohoto místa. Najít Pohnpei na mapě světa je však téměř nemožné – musela by to být mapa krajně podrobná. Ostrov je součástí Mikro­nésie (Federated States of Micronesia), i tu celou můžeme považovat za jednu z nejtajemnějších zemí Tichomoří. Vzdálenosti jsou tu obrovské a doprava velmi omezená. Větší ostrovy mají letiště, na kterých několikrát týdně přistává velký Boeing 737–900 americké letecké společnosti Continental Micronesia na své cestě z Guamu (území USA) na Hawaii s mnohými mezipřistáními na letištích Mikronésie a Marshallových ostrovů: cesta tak trvá až patnáct hodin. Continental Micronesia je jedinou společností, která sem létá. Obyvatelé Yapu musejí například přestupovat na letišti v Guamu, pokud se chtějí dostat na jiné ostrovy své země. Letenky jsou krajně drahé – až 1200 dolarů zpáteční z Manily (Filipíny) na Pohnpei v ekonomické třídě – a cesta je nepohodlná. Důsledkem toho Pohnpei navštíví ročně jen kolem šesti tisíců osob (včetně služebních cest), na ostrov Kosrae se podívá jen přes dva tisíce lidí. Celkem v této malé federaci žije kolem sto šedesáti tisíců obyvatel, většinou Mikronésanů, s výjimkou dvou malých ostrůvků Nukuoro a Kapingamarangi, které obydleli Polynésané.