Hrádek a poustevna, hladomorna i skalní kaple, rytíři a eremité. To především oni vtiskli podobu skalnímu hradu Sloup ve stejnojmenné obci severních Čech. Jeden z nich dodnes zkoumavě shlíží z vrcholové terasy pískovcového skaliska.

Víska se zvláštním jménem Prádlo na jižním Plzeňsku nabízí nejednu zajímavost. Zlato, poustevníka i americké letce. A malou raritu – hned tři lihovary na jednom místě. Pro mnohé o důvod víc obec v kraji svatého Johánka z Pomuku navštívit. 

Noha prvního Čecha, tedy přesněji Čechoslováka, vkročila na ledovou půdu Antarktidy 27. ledna roku 1929, a to s posádkou amerického polárníka Richarda E. Byrda. Za účast v expedici navíc Václav Vojtěch obdržel nejvyšší americké civilní ocenění - Zlatou medaili Kongresu USA.

Ostrovy Indického oceánu! Kdo by je nechtěl spatřit? Počátkem devatenáctého století po tom toužilo hned několik evropských cestovatelů. Jedním z nich byl Václav Bojer, zahradník a posléze botanik, první Čech na půdě ostrova Mauricius, jehož práce je dodnes oceňována ve světových odborných kruzích. Jen doma zůstal ve stínu slavnějších cestovatelů.

Noha prvního Čecha, či vlastně Moravana, stanula na promrzlé půdě Islandu roku 1613. Tehdy totiž připlul do země ohně a ledu Daniel Strejc-Vetter spolu s přítelem Janem Salomonem. Za necelý měsíc procestovali většinu ostrova a navštívili sněm zvaný Althing, považovaný za první evropský parlament. Spis s názvem Islandia vyšel o pětadvacet let později.

Kdysi honosná dominanta kraje, později ruina určená k likvidaci. Z jedné strany hluboké lesy Krušných hor, z druhé měsíční krajina obřího hnědouhelného velkolomu. Jezeří hostící Beethovena i Goetheho, znovu ožívá.

Poutní místo. Pod těmito slovy se většině z nás vybaví proslulé Lurdy, z domácích pak třeba Stará Boleslav, příbramská Svatá Hora či moravský Hostýn. Těch menších a nepříliš známých je ovšem mnohem více. Někdy nás právě takové osloví spíše, než místo slavnější a poutníky přeplněné. Jedním z nich je Horní Police. 

Z kritiky Evropské unie se stala móda. V jedné věci si ale Češi na unijního Velkého bratra stěžovat nemůžou. Ročně čerpáme miliardy korun na rozhledny, kterými je naše krajina doslova posetá. Dokonce natolik, že máme nejhustší síť vyhlídkových věží na světě. Co naplat, že z některých není vůbec žádný výhled, nebo připomínají sloní zadnici. Češi rozhledny prostě milují a účet za ně posílají do Bruselu.