Blíží se léto a turistická sezóna již klepe na dveře. Někdo preferuje přírodu a jiné láká okusit život velkoměsta. V tom druhém případě si někteří lidé mohou klást otázku, jak se budou v cizích ulicích cítit. Služba v oblasti výuky jazyků Preply si proto připravila žebříček měst nejvřelejších vůči cizincům nazvaný Community Spirit Index. Zahrnula 53 světových měst, přičemž vybrala dvacítku těch nejpřátelštějších.

Pokud nejste příliš spokojeni s tuzemskými poměry, máme pro vás dobrou zprávu. Na světě existují místa, kde se žije déle a v podstatě i lépe. Žebříček "ideálních" zemí sestavilo Světové ekonomické fórum, které na rozdíl od podobných seznamů nepracovalo jen s údaji o celkovém bohatství jednotlivých zemí, ale i s informacemi o zdraví populace.  

Tuto sérii map vytvořili lidé z National Geographic. Je to vlastně vizuální zobrazení toho, jak bude vypadat naše planeta po tom, jak roztají všechny ledovce. Nejen, že ustoupí sníh a led, hladina moří a oceánů se zvedne o 66 metrů a některé části pevniny skončí pod vodou (současné hranice pobřeží jsou vyznačeny světlemodrou).

O středoamerických státech, jako je Kostarika, Panama, Honduras nebo Guatemala, už jistě slyšel každý, ale říká vám něco Belize?

Desítku nejhorších letišť světa sestavili autoři cestovatelského serveru Frommer´s. Vycházejí přitom z vlastních zkušeností, oficiálních statistik a výzkumů mezi cestujícími. Zdůrazňují, že se v každé zemi zaměřili především na ta hlavní místa. "Po celém světě existují desítky malých chatrčí, kde se v létě upečete ve vlastním potu a v zimě umrznete a která mají ve zdi díru na úschovu zavazadel," komentují tvůrci žebříčku. Hlavní letiště by ale podle nich měla poskytovat o něco lepší servis.

Chcete si udělat víkendový výlet do zahraničí a zároveň máte chuť poznat některou ze severských zemí? Pak mám pro vás návrh - navštivte Stockholm!

„Z vysoké terasy jsem dlouho pozoroval bílé vody stambulských světel a perlový náhrdelník nového mostu na šíji černé vody. Byl tmavý večer a já jsem se znovu ponořil do té dřívější nekonečné melancholie, která dolehne v istanbulském večeru vždy, když člověk opustí hlavní ulici a její ruch mu utichne v uších. Světla lodí a malých lodiček plula po vodě Zlatého rohu a zdálky se ozývalo chraplavé, teskné houkání parníku. Vrátil jsem se do hotelu tak unavený a smutný, že jsem nedokázal pochopit, co vlastně mě, osamělého cizince, přilákalo do tak daleké cizí země, jejímuž jazyku nerozumím.“

Přišli sem na začátku 19. století. Život v rumunských horách je pro ně těžký, přesto i po 180 letech mluví česky, ctí české tradice a jsou na své češství hrdí.