Ještě něž cestující a jejich případný doprovod vstoupí do haly bratislavského Štefánikova letiště, musí od čtvrtečního rána projít bezpečnostním rámem i kontrolou zavazadel. Opatření zavedená po útocích v Bruselu sice zatím provoz neomezují, protože je ale vstup možný jen jedním vchodem, je potřeba preventivně počítat s alespoň hodinovou rezervou.

Habáname nabízí svou langustu Compay Segundo, Partenon zase novořeckou dekoraci a San Cristóbal zavádí zákazníka do světa filmu a starožitností. Díky liberalizaci, o níž rozhodlo kubánské vedení, se do Havany hojně vracejí paladares, malé restaurace u soukromníků.

I když Edinburgh není – co do počtu obyvatel – největším skotským městem, je považován za jeho metropoli číslo jedna. Nedivím se. Ani víc než týden nestačí svědomitým turistům, jakými jsme my vskutku byli, na to vidět všechno. Ve výsledku ale není čeho litovat, budete mít totiž reálný důvod, proč se do tohohle pohodově plynoucího města vrátit, a to se taky počítá! A jak!

Na kanárských ostrovech – převážně na Gran Canarii jsem žila a pracovala něco přes půl roku, pak jsem se tam vrátila ještě jednou, pozdravit staré přátele a známé, navštívit stará místa, zapsaná hluboko uvnitř mě.

S Florencií jsou nerozlučně spjata jména mnoha velkých umělců jako třeba Michelangelo, Botticelli, Alighieri, Boccacio či Petrarca. Ještě když jsme přijížděli k městu, netušili jsme, že se s těmito perlami renesance seznámíme prostřednictvím autosafari.

„Léto tu máme sice krátké, ale zato je tu méně sněhu.“ Tak zní jeden z oblíbených finských bonmotů. Na každém rohu ho ale v Helsinkách nezaslechnete. Proč? Odpověď je jednoduchá: protože Finové jsou introverti jedna radost, neradi mluví, tím méně nahlas a nedej bože před cizinci.

Když se v našich končinách řekne Saint Tropez, většině z nás se vybaví Louis de Funes v nezapomenutelné četnické sérii. Jenže tohle město má kromě osobitého půvabu, který láká umělce i filmaře, také punc jednoho z nejluxusnějších letovisek Francouzské riviéry.

„Tak tady,“ povídá zčistajasna Octavito od kormidla, „končí Panama a začíná Kolumbie.“ Shodně jsme se podívali směrem ke břehu. Džungle a zase džungle. Kolem přesně takového pobřeží jsme už jeli dobrou půlhodinu. „No jo, je to tu hned úplně jinačí,“ zhodnotil s úsměvem Michal. Ale Octavito se nezasmál. „Cítíte ten vzduch,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Tady to nesmrdí jako v Panamě.“